Ronia na prázdninách

Konečně ta vytoužená chvíle, na kterou se těším zhruba od dubna, přišla. Zazvonil zvonec a školy je na dva měsíce konec. Vždy se těším, jak hodím všechny starosti za hlavu a budu dělat, co se mi zachce. Lidé v mém okolí, kteří mají jiné povolání, začínají blednout závistí a přes zaťaté zuby cedí nadávky. Jenže žádný vytoužený ráj mě nečeká.
Prvně si zkontroluju stav svého konta a rozloučím se s představou drahé dovolené v zahraničí. České luhy a háje budou muset stačit. Pak si sbalím pár věcí do baťohu a odjedu na chatu. I tady se dá přece hezky relaxovat.

Ne! Už první večer, když usínám, zaběhnou se mi myšlenky na svou obvyklou trasu: ...takže příští rok budu mít 2.B na dějepis, to abych si to trochu oprášila... a proboha, co udělám s tím seminářem? To se musí celé překopat... hlavně ať dostanu nějakou hodnou třídu... jinak se asi zblázním...
No. A jsem zase v tom. Škola nekončí. Škola trvá. Ať dělám přes den co chci, večer se mi opět vloudí do hlavy. A výčitky z toho, že se nepřipravuji, nečtu další odbornou literaturu nebo že nevymýšlím další alternativní metody výuky mě štvou celé prázdniny jako Erýnie, bohyně pomsty. To není žádný relax! To je peklo...
V polovině srpna se už nezřízeně těším na začátek školního roku. Muka skončí, rozjede se rutina, na žádnou alternativu už nebudu mít ani čas myslet, natož se jí trápit. Požehnané První září, kdy učitelé jsou vykoupeni ze žaláře léta!