O optimismu

Dnes byl nádherný den. Blankytná ranní obloha slibovala jeden z těch krásných slunečných dnů babího léta a já si to šinula do školy. První znamení, že mě čeká šťastný den, přišlo hned v tramvaji, podařilo se mi urvat místo k sezení! Poprvé od začátku září. Jaké blaho! Ve škole mne čekal slastný rozvrh - pouhé dvě hodiny ve čtvrtých ročnících. A téma? Poezie! Čtvrťáci, zkamenělí hrůzou z reálné maturitní hrozby, si poslušně zapisovali do sešitu a já se mohla plně věnovat výkladu. Položila jsem se do toho... Následoval rozbor básní. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu. Bezradnost mnohých studentů nad Skácelovými texty mě nedokázala rozhodit. Měla jsem "svůj den" a pocity, které ve mně Skácelovy básně vyvolávaly, byly mnohem silnější, než vědomí toho, že je prožívám ve třídě nejspíš sama... Uprostřed rozborů náhle zazvonilo, nechala jsem se unést, třída si s ulehčením vydechla a já odkráčela s hlavou v oblacích.
Později během dne mě teprve napadlo, jestli nejsem blázen. Proč jim to cpu? Vždyť tomu vůbec nerozumějí! Jenže narozdíl od matiky, kde to každý druhý beze studu přizná, u poezie všichni vyjádří svůj odpor nějakým citoslovcem a vůbec je nenapadne, že by se měli stydět za to, že nic nechápou. Nikdo si nesjedná doučování z poezie! A přitom poezie je jeden z nejnáročnějších druhů umění a její prožívání jen dokazuje, že jste sečtělý, inteligentní člověk. Alespoň to si myslím já. Ostatní lidé nejspíš za projev inteligence považují ovládání iPhonu, ale já trvám na svém.
Navzdory nepochopení jsem odhodlána šířit evangelium poezie dál. V dalších třídách, v dalších ročnících, nic mě nezastaví. Proč jsem ještě nepropadla rezignaci? Protože to, co je v poezii ukryto, má sílu atomové energie. Jenom ještě naše fyziky nenapadlo tuhle sílu využít.