Slohová práce blondýny z 2.ročníku: Podzimní procházka

Byl podzimní slunečný den. Malé mráčky se rýsovaly na obloze jako bílé beránky, ale nedokázaly zastínit polední slunce, které vrhalo na cestu oslnivé paprsky. Kolem vonělo jehličí a houby, jen občas zafoukal letmý větřík. Stromy vypadaly trochu oslabeně, ale stále měly svou vážnost a krásu. Mezi nimi se klikatil malý potůček. Voda byla čistě průhledná, navíc krásně zněla a lahodila naším uším. Každý pohled do ní úplně odzbrojil. Plavalo zde množství rybiček a skákaly žabky, které si očividně užívaly stále ještě teplého počasí. V mírné dálce se tyčila drobná studánka, která zde sloužila k opojení procházejících, porostlá zeleně zbarveným mechem a kapradím.
Při každém dalším kroku bylo slyšet praskání větviček, odpadlých už před měsíci ze stromů, také ale naprostý klid, tolik podobný takovým místům. Kameny, malé, velké, čouhaly z tmavé zeminy a pobízely k usednutí k nim. Ze stromů nade mnou se snášelo listí. Lístky stromů, které měly podzimní zbarvení už takřka za sebou, se líně snášely k zemi a pokrývaly přírodu. Za studánkou stojící krmelec pro zvěř těchto lesů byl v obležení ptáků. Sbíraly drobečky, které našli kolem a mezi krmením.
Znovu zavál vánek a přinesl tu příjemnou vůni. Byla to vůně čerstvého sena, které pravděpodobně myslivci dali do krmelce. Přes veškerou tichost se začal vznášet neklid ve vzduchu. Nad nejvyššími vrcholky stromů se začal ukazovat načernalý mrak, který nevěstil nic dobrého. Vzduch začal být studenější, ale stále víc osvěžující. Cítila jsem kapky na tváři, která pod chladnou vodou pulzovala. V zemině se vláčely potůčky vody a čechraly ji. Pulzování ustávalo a čerstvý vzduch vlál kolem. Bylo po dešti a za prchajícími mraky se opět objevilo slunce, zase krásně hřející a oslňující, jako když jsme na tohle krásné místo vstupovali.

O optimismu

Dnes byl nádherný den. Blankytná ranní obloha slibovala jeden z těch krásných slunečných dnů babího léta a já si to šinula do školy. První znamení, že mě čeká šťastný den, přišlo hned v tramvaji, podařilo se mi urvat místo k sezení! Poprvé od začátku září. Jaké blaho! Ve škole mne čekal slastný rozvrh - pouhé dvě hodiny ve čtvrtých ročnících. A téma? Poezie! Čtvrťáci, zkamenělí hrůzou z reálné maturitní hrozby, si poslušně zapisovali do sešitu a já se mohla plně věnovat výkladu. Položila jsem se do toho... Následoval rozbor básní. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu. Bezradnost mnohých studentů nad Skácelovými texty mě nedokázala rozhodit. Měla jsem "svůj den" a pocity, které ve mně Skácelovy básně vyvolávaly, byly mnohem silnější, než vědomí toho, že je prožívám ve třídě nejspíš sama... Uprostřed rozborů náhle zazvonilo, nechala jsem se unést, třída si s ulehčením vydechla a já odkráčela s hlavou v oblacích.
Později během dne mě teprve napadlo, jestli nejsem blázen. Proč jim to cpu? Vždyť tomu vůbec nerozumějí! Jenže narozdíl od matiky, kde to každý druhý beze studu přizná, u poezie všichni vyjádří svůj odpor nějakým citoslovcem a vůbec je nenapadne, že by se měli stydět za to, že nic nechápou. Nikdo si nesjedná doučování z poezie! A přitom poezie je jeden z nejnáročnějších druhů umění a její prožívání jen dokazuje, že jste sečtělý, inteligentní člověk. Alespoň to si myslím já. Ostatní lidé nejspíš za projev inteligence považují ovládání iPhonu, ale já trvám na svém.
Navzdory nepochopení jsem odhodlána šířit evangelium poezie dál. V dalších třídách, v dalších ročnících, nic mě nezastaví. Proč jsem ještě nepropadla rezignaci? Protože to, co je v poezii ukryto, má sílu atomové energie. Jenom ještě naše fyziky nenapadlo tuhle sílu využít.

Nové posily

Tak nám končí Velké prázdniny a začíná škola. Se staršími kolegyněmi jsem si už ve sborovně popřála "štastný nový rok" a zachvátilo mě staré dobré známé rozechvění z toho, co přijde. Tak za prvé přišly do školy nové posily. Ředitel je představil na velké srpnové poradě. Obnova sboru je asi ta nejnapínavější věc, která se na konci srpna odehrává. Reparáty jsou naopak dost nudné, ale pouze z pohledu učitele, že. Tak tedy nové posily se skládají ze tří mladých holek. Ihned jsem provedla zběžné hodnocení. Učitelé se navzájem posuzuní při prvním setkání stejně jako ostatní lidé, totiž podle vzhledu, gest a hlasu, výsledek hodnocení je ovšem trochu jiný. Učitelé si toho nového okamžitě zařazují do dvou kategorií: “Budoucí oběť žáků”, nebo "Ten si dokáže zjednat pořádek". Na první pohled se hodnotí, zda zjev je natolik autoritativní, že vyvolá při příchodu do třídy respekt, či nikoliv. Samozřejmě existují výjimky, drobné ženy, které si zjednávají respekt jinak než hřmotným hlasem a děsivou postavou, ale to jsou bohužel jenom výjimky. Ve škole to většinou funguje jako v přírodě, čím větší gorila, tím větší pořádek v tlupě. Mé drahé nové kolegyně v mém testu dopadly následovně. První, s kým jsem se seznámila ještě před poradou, byla angličtinářka. Drobná postava, nevýrazný hlas, oči i vlasy neurčité barvy... no nazdar, kategorie č.1. Pak přišla na řadu nová němčinářka, drobná postava, nicméně živá gesta, rychlé reakce, tvář s výrazem. Tak tady jsem zaváhala a řekla si, že se nechám překvapit. Těsně před začátkem porady jsem si potřásla rukou s novou tělocvikářkou. Její medvědí sevření, zvučný hlas a gesta vítězného atleta mě nenechalo na pochybách, že patří do 2.kategorie. Obdivně jsem během porady hleděla na její opálené bicepsy a snila o tom, že kdybych měla takové ruce a sevřela v nich útlou knížečku Květů zla a tím jejím hlasem začala recitovat Zdechlinu, ve třídě by nešpitnul ani hlásek...
No, mám ještě co vylepšovat...