Jarní dusno

Učím na škole, kterou kdysi jako studenti navštěvovali moji rodiče. Na školním výletě na konci druháku si prý padli do oka a od té doby se už od sebe neodloučili. Nikdy jsem se jich nezeptala, jak to tehdy na škole chodilo, když se "spolu chodilo". Zajímalo by mě, jestli se naši na chodbách školy vodili za ruce a vášnivě líbali jako dnešní zamilovaní, nebo jestli tyhle projevy náklonnosti náhodou také nepodléhaly cenzuře upjaté doby sedmdesátých let. Časy se mění, ale není tohle jedno z těch (asi tří) nadčasových témat, u nichž se mění pouze kulisy?

Pokud se mí rodičové zmohli jen na několik nesmělých doteků, tak by se dnes asi nestačili divit. Už jsem to překonala, ale stále se mi ještě občas stane, že se musím na chodbě odvrátit, abych se nezačala červenat. Dnešní zamilovaní si neberou servítky. Praktikují "kissing, petting and mačking" bez skrupulí. Samozřejmě existují výjmky, které si nechávají podobné věci "na doma", ale ti zbylí, co asi doma někoho mají, tak ti musejí svou vášeň ukojit na školním schodišti. Kdo se má na to pořád koukat?!
Moje starší kolegyně, řečená Jana Ámosa, má i vlastní teorii, založenou jistě na dlouholetém pozorování, o těchto zoufalcích. Čím úporněji se k sobě párečky tisknou, tím nevinnější je jejich láska. Ti, kteří se na chodbě pouze ležérně vodí za ruku, už mají jisté věci odbyté. Jejich optika se tím radikálně změní a nějaké pusinkování jim pak připadá vyloženě směšné.

Pevně věřím, že je Janina teorie pravdivá, a raduji se z příchodu jara. O víkendech začnou rodiče pravidelně vyrážet na chalupy a mnoho po uši zamilovaných, kteří doposud vyjadřovali svou frustraci demonstrativně před zraky rudnoucích učitelů, konečně dosáhnou svého cíle a já si oddechnu:)

Školní uniforma

Když to před nedávnem vypadalo, že v Polsku zavedou školní uniformy, připadalo mi to jako pěkný nesmysl. Zavádět jednotné mundúry v zemi, která v tom nemá žádnou tradici a kde se vzhledem k minulosti musí na uniformy všeho druhu hledět stejně s nedůvěrou jako u nás, mohlo napadnout jedině nějakého pravicově konzervativního katolíka, jehož nejspíš ve snech vzrušují řeholní hábity.

Uniformy v českých školách jsem si už neuměla představit vůbec. Ale před pár dny mi došlo, že to tady je! Nějakým plíživým způsobem se to vetřelo mezi školní zdi a já si toho zpočátku ani nevšimla...

Současná generace náctiletých propadla něčemu, co bych nazvala postižení z bezbřehé svobody. Dnes je možné přijít do školy téměř ve všem. Paradoxně to však vede k tomu, že 90% studentů nosí to samé. Sice se liší v barvách a značkách, ale pokud na sobě nemáte džíny, tričko, mikinu s kapucou a tenisky, tak jste divnej...

Jen málokdo chce vybočovat. To nechápu. Naše těsně postlistopadová generace dokázala ocenit výjimečnost. Kdo se odlišoval oblečením od davu, byl frajer. Teď je frajer ten, který za své uniformní oblečení zaplatil nejvíc peněz. Jsem zhnusena.
Zítra si navlíknu svoje džíny, mikinu s frčkama a půjdu je za to pěkně seřvat.

Příště si probereme oblékání učitelů. To bude trochu výlet do historie:)

Čemu se v kabinetu smějeme

Asi vás nepřekvapí, když napíšu, že nejčastějším tématem učitelských hovorů jsou jejich studenti. Bavíme se o nich pořád. Občas mi to leze až na nervy. Není přestávky, kdy by někdo nezačal: "Ta Nováková z 2.D...." Většinou to skončí tím, že se rozčílíme a lamentujeme. Někdy si ale začneme vyprávět vtipné historky z hodiny, co kdo směšného řekl, popřípadě si čteme nesmyslné odpovědi z testů a válíme se u toho smíchy.

Chtěla bych tímto svým studentům poděkovat za to, že mi připravili již řadu báječných příležitostí se pořadně zasmát, aniž by to byli tušili:)

Zde je pár ukázek, které mi uvízly v paměti.
Jmenuj hlavní hrdiny románu Zločin a trest:
Raskol, Nikov a Soňa
Obsah románu Idiot:
...Rogožin propadá milostnému styku, dělá pro to vše na světě, vede ho to do záhuby....
Ze života L.N.Tostého:
...chtěl splynout s přírodou, dostal zápal plic ve vlaku, musel vystoupit a zemřel na jedné zastávce

A na závěr, víte, kdo to byl Petr Bezruč?
Na zabaveném taháku jsme se dočetly, že byl bordó slezlého lidu.
Víno je jistě studentům bližší než slovo bard:)
Salut!

Proč píšu tenhle blog

Škola mě naprosto fascinuje. Je to svět sám pro sebe. Takový mikrosvět zatavený do skleněné koule. Cítím se v něm bezpečně navzdory tomu, že občas někdo tou koulí zamává a uvnitř se strhne sněhová bouře. Je to svět, který má svá určená pravidla, předem rozdané role, vytyčenou trasu, kudy musí figurky proskákat... Zdálo by se, že je to nuda. Ale není. Pokaždé je to jiné. Pokaždá je tahle hra jiná díky lidem, kteří jsou neopakovatelní....

Na škole mě nejvíc baví poznávat svoje studenty. Pomalu odkrývat, kdo jaký je. Někdy se to moc nedaří, někdy se ani za ty čtyři roky nedozvím, koho to mám vlastně před sebou. Většinou ale ke konci vím, co od koho očekávat, jak kdo reaguje, kdo je mi blízký svým myšlením a vnímáním světa, kdo mě naopak odpuzuje svými vlastnostmi a hodnotami. Jsou to ale pravdivé obrazy? Nejásám marně nad jednou odkrytou šlupičkou? Kolik ještě neodkrytých vrstev v sobě ten člověk skrývá? To se nikdy nedozvím, protože moje schopnost poznání je jen velmi omezená. A navíc školní prostředí je samo o sobě dost nevlídné vůči mým bádáním....

Chtěla bych psát o svých studentech, o různých příhodách, ale i o otázkách, které si kladu a na které nenacházím odpovědi, chtěla bych popsat ten akvarijní svět školy a odhalit všechna tajemství, která se skrývají pod oblými oblázky...
Asi už chápete, že jsem češtinářka:)