Seznamovací výlet

V polovině září jsem se svojí třídou vyrazila na třídenní seznamovací výlet. V malebné krajině jižních Čech se nachází areál budov, kde se naši svěřenci oddávají sportovním i psychologickým hrám za účelem utužení kolektivu a vzájemného poznávání. Studenti tyto nucené hrátky kupodivu milují a všechny ročníky odjíždějí na tyto výlety s velkým očekáváním a nadšením.

Myslím si, že to je báječný nápad, některým dětem skutečně pomůže toto neškolní prostředí prolomit bariéry, překonat stud a posunout svůj objekt zájmu dále než na souseda v lavici. Samozřejmě se najdou vždy výjimky, které těmito pobyty trpí, ale tak to prostě ve stádečku chodí, že ne všechny ovečky jsou stejné.

Nejvíc ale asi trpí učitelé, kteří musejí vymýšlet seznamovací hry, riskovat ránu do hlavy míčem při volejbale (jednu jsem dostala a chvíli neslyšela), pobíhat po lese a připravovat bojovku a pak se ještě po vyčerpávajícím dni potácet v noci po chodbách a snažit se zabránit nedovolenému sbližování obou pohlaví.

Vynaložené úsilí učitelů stojí za to. Během tří dnů zkušený pedagog odhalí, jakou třídu si to s sebou přivezl. Problémoví studenti se poperou hned první večer. Při společných úkolech se prosadí budoucí vůdčí osobnosti třídy. V případě lichého počtu žáků zbyde sama na pokoji budoucí oběť šikany. V posteli u kluků najdete v jistých věcech zkušenější dívky. Stačí se dívat a brzy pochopíte, co vás asi v následujících letech s touto třídou čeká. Moje nová třída na mě udělala dobrý dojem. Vlastně mi bylo sympatické i to, jak jsem je musela po večerce honit po pokojích. Jejich živý zájem o vzájemné seznamování mě přesvědčil o tom, že to budou zvídaví studenti. A co víc bych si mohla přát?

První den

V noci se mi zdály nepříjemné, tíživé sny. Zazvonění budíku mě vysvobodilo a můj toužebně očekávaný den mohl začít. Po dlouhé době jsem zase vstala tak nezvykle brzo a všechno mi připadalo divné a cizí. Nezvyklý chlad, bledé světlo, snídaně v šílenou dobu. Teprve 15minutové zpoždění tramvaje mě ujistilo, že všechno jede ve starých kolejích. I ta nová tramvaj. První den nového školního roku je tady!

Jako čerstvá třídní prváků jsem se skutečně měla nač těšit, i čeho se obávat. Ostatní třídní jen přijeli přepočítat své ovečky. Některé černé jim po srpnových nezdařených reparátech ubyly. Jiné se přistěhovaly. Další zas vzkázaly, že se ještě nevrátily z Chorvatska. Ale všichni věděli, na čem jsou.

Já jsem nakráčela do třídy plné neznámých tváří. Tak s nimi se teď budu vídat každý den po čtyři roky. Koho mi asi osud nadělil? Stejně tak přemýšleli i oni. Ve svém úvodním 40minutovém monologu, chrleném s kadencí kulometu, jsem je nenechala na pochybách, že se se mnou nebudou nudit. Jestli je ovšem něco naučím, není vůbec jistá věc. Zatím se mi je podařilo rozesmát.

První den považuji za úspěšný.

Ronia na prázdninách

Konečně ta vytoužená chvíle, na kterou se těším zhruba od dubna, přišla. Zazvonil zvonec a školy je na dva měsíce konec. Vždy se těším, jak hodím všechny starosti za hlavu a budu dělat, co se mi zachce. Lidé v mém okolí, kteří mají jiné povolání, začínají blednout závistí a přes zaťaté zuby cedí nadávky. Jenže žádný vytoužený ráj mě nečeká.
Prvně si zkontroluju stav svého konta a rozloučím se s představou drahé dovolené v zahraničí. České luhy a háje budou muset stačit. Pak si sbalím pár věcí do baťohu a odjedu na chatu. I tady se dá přece hezky relaxovat.

Ne! Už první večer, když usínám, zaběhnou se mi myšlenky na svou obvyklou trasu: ...takže příští rok budu mít 2.B na dějepis, to abych si to trochu oprášila... a proboha, co udělám s tím seminářem? To se musí celé překopat... hlavně ať dostanu nějakou hodnou třídu... jinak se asi zblázním...
No. A jsem zase v tom. Škola nekončí. Škola trvá. Ať dělám přes den co chci, večer se mi opět vloudí do hlavy. A výčitky z toho, že se nepřipravuji, nečtu další odbornou literaturu nebo že nevymýšlím další alternativní metody výuky mě štvou celé prázdniny jako Erýnie, bohyně pomsty. To není žádný relax! To je peklo...
V polovině srpna se už nezřízeně těším na začátek školního roku. Muka skončí, rozjede se rutina, na žádnou alternativu už nebudu mít ani čas myslet, natož se jí trápit. Požehnané První září, kdy učitelé jsou vykoupeni ze žaláře léta!

Maturita obezita

O maturitách by se jistě dalo psát dlouho, je to nervydrásající záležitost. Učitelé ji prožívají o nic méně vzrušeně než studenti. Nejde jim sice o "budoucnost", ale řekněme o "profesní čest". Když studenti ve vašem předmětu opakovaně předvádějí naprostou absenci vědomostí či plácají všeobecně rozpoznatelné nesmysly, tak vaši kolegové kroutí hlavami a věnují vám nejeden povýšený pohled, popřípadě dobře mířenou pomluvu za vašimi zády. To vše se dá ale ještě svést na neschopnost studentů a mávnout nad tím rukou.

Horší šarvátky nastávají kolem známkování u maturit. V houstnoucí atmosféře "rozhodujícího okamžiku studentova života" propukají dušené vášně, nenávisti a soupeření v plné síle. Že je to občas ke škodě nic netušícího studenta, je asi jasné. Někteří odcházejí s výrazně lepšími známkami, než by si zasloužili, někteří (bohužel) s horšími... Nikdy nevíte, jestli se porada zkoušející komise místo unylého přikyvování nezvrhne v zuřivé proslovy, hlasování a radikální rozhodnutí.

O tom rozhoduje několik faktorů. Kromě osobních sympatií a antipatií mezi profesory to jsou faktory, které by asi někomu připadaly směšné, ale u letošních maturit jsem si uvědomila, jak jsou mocné!
Především občerstvení pro zkoušející. Letos byl bufet pro učitele obvzlášť štědrý! Každou volnou chvíli jsem se nacpávala chlebíčky, dortíky, babiččinou bábovkou, špenátovou roládou apod. Po dvoutýdenních maturitách jsem s hrůzou zjistila, že se nevejdu do kalhot. Naštěstí začala vedra a já mohla nosit volné šaty. Kromě nadváhy ale tyto hody měly za následek moji větší psychickou vyrovnanost, klid a snad i spravedlnost při známkování. Já se vám na ty maturity i těšila! Co nového se v bufetu objeví! Dodnes mě mrzí, že jsem neochutnala ty jahodové dortíky. Snad budou příští rok... No, prostě zvýšený přísun cukrů a tuků mě dokonale uzemnil a zabránil ukvapeným závěrům. Jak přízemní.

Odcházení

Když jsem před několika lety začínala učit, bylo na škole jen velmi málo mladých učitelů. Postupně se situace zlepšovala. Minulý rok jsme spolu začali chodit po práci na pivo. Letos se ale všechno změnilo. Přece jen stejný věk někdy k přatelství nestačí. Navíc spousta mladých učitelů hodlá školu na konci roku opustit a já se opět ocitnu sama "mezi fosiliemi".
Včera jsem shodou náhod na chodbách nepotkala žádného mladého učitele. Tak takové to bude celý příští rok! Bylo mi smutno.

Proč všichni odcházejí? Každý má jiné důvody. Těhotenství se dá u mladé učitelky předpokládat. Lepší práce jinde také. To jsou "omluvitelné" důvody.

Štve mě ale to, že někteří odcházejí i kvůli neshodám s kolegyněmi, které už přerostly v "nepřekonatelný odpor" a rozvod je tudíž nutný... Já mám to štěstí, že kolegyně v mém oboru jsou všechny normální a dá se s nimi na všem v klidu domluvit. To se bohužel o všech kantorech ve sboru říci nedá. Navíc naše vedení zrovna neoplývá schopnostmi v oboru personalistiky, takže se nedá očekávat ani nějaká náprava pošramocených vztahů shora. Jen tak mimochodem. Když jsme předloni napsali v nějakém dotazníku, že nám vadí, že vedení s námi málo komunikuje, reagoval na to ředitel tak, že nechal do kabinetů nainstalovat počítače, aby jejich rozkazy byly snáze dostupné. Vůbec mu nedošlo, že nám chybí OSOBNÍ komunikace, alespoň pocit, že se o vás tam nahoře ví, že vám někdo naslouchá, popřípadě se vás ve sporu s kolegou zastane (pokud máte pravdu).

Poslední důvod, kvůli kterému mladí učitelé odcházejí, je ten nejsmutnější. Zjistí, že je to nebaví. Studenti se promění v hajzly a smrady, co vám otravují život. V takovém případě je odejít ze školy nezbytné. Najdou se ale i takoví zbabělci, co ve školství zůstanou, protože se bojí začít jinde. Pokud se někdy dostanu do takového stadia nenávisti, doufám, že najdu odvahu odejít i já.

Třídní schůzky

Trochu otřepané téma, já vím. Každý z nás by k tomu mohl něco podotknout. Rodič, jak se propadal hanbou, student, jak se pak nesměl dívat na televizi... a co učitel? Málokdo si uvědomuje, že třídní schůzky jsou utrpením pro všechny zúčastněné strany, tedy i pro učitele. Popíšu vám takový den z mého pohledu.

Ráno vyrazíte do školy s představou, že fáráte na 12hodinovou směnu do dolu. Odučíte si svých (průměrně) 5 hodin, naobědváte se a začíná pedagogická rada. Ta trvá dvě až tři hodiny. Třídní učitelé referují o svých třídách, řeší se hlavně problémoví studenti, vedení školy informuje o dalších plánech do budoucna, trenéři se chlubí vyhranými zápasy... Bohužel se debata často zvrhne v hádku. Domluvit se v padesáti lidech na sporném tématu je nemožné. Ředitel zasahuje, utíná spory, nic se nevyřešilo. Každý si mele svou a nevnímá, co říká ten druhý. Nesmyslné rozhovory jak z Plešaté zpěvačky.

Po poradě si utíkám sehnat něco k jídlu, za hodinu přicházejí rodiče. Nastává vrchol dne, večerní představení pro náročného diváka. Společná čtvrthodinka s rodiči ve třídě se dá přežít, jenom se u ní vždy začnu potit, někdy rudnout rozpaky. Připomíná to Ionescovu hru Židle, rodiče často sveřepě mlčí. Pak se odeberu do kabinetu, kde začínají privátní návštěvy. Vzhledem k tomu, že vás navštíví hlavně rodiče slabých žáků, tak se ocitáte ve stále stejné situaci.
Zásada číslo jedna: Nikdy neodůvodňovat špatné známky tím, že student je blbý.
Zásada číslo dvě: Tvářit se přátelsky, ačkoliv se rodič chová agresivně či stupidně.
Zásada číslo tři: Vydržet dvě hodiny mlít dokola pořád to samé. "On není hloupý, jenom kdyby se víc snažil..."

Absurdní drama končí kolem osmé, kdy od vás odtrhnou poslední zoufalé matky, a můžete jít domů. Vyčerpání se nedá popsat. Myslet si, že příště to bude lepší, je jako čekat na Godota.

Školní inspekce

Snad každý z nás má podobný zážitek ze školy. Jindy pohodová třídní učitelka, která většinu přestupků proti školnímu řádu přecházela mávnutím ruky, občas vrazila zničehonic do třídy a kdo nestihl zaregistrovat její nezvykle svraštělé čelo, byl bez varování smeten výbuchem jejího vzteku. Prý jsme banda ignorantů, kteří nenosí přezůvky, omluvné listy ani domácí úkoly, ona už s námi nadobro skončila, od nynějška už samé neohlášené písemky atd. Když se Vesuv vybouřil, zavládlo těžké dusno. Za pár dnů se vše vrátilo do svých starých kolejí a s třídní se už zase dalo normálně mluvit. Většina studentů tyto občasné a nečekané tajfuny bere prostě jako neodmyslitelnou součást školní docházky. Po jejich příčině se nepídí.
Jistě, příčinou je ne nekonečná trpělivost třídní s lajdáctvím jejích svěřenců, ale proč zrovna někdy se řeší nahromaděné problémy teatrálním výstupem?
Pokud to zrovna není hysterička s diagnostikovanou psychickou poruchou, mívá k tomu normální učitelka vnější impuls. Žádné patogenní zóny, stačí školní inspekce.

Příští týden k nám zavítá inspekce školní dokumentace. Inspektoři si budou listovat třídnicemi a hledat nezapsanou angličtinu. Nuda? Neumíte si představit, jaké pozdvižení to u nás ve škole vyvolává. Zástupce ředitele okamžitě seřval všechny třídní, že jejich třídnice nejsou v pořádku. Následovalo několik neúspěšných pokusů uvést vše do pořádku, provázených stále vzteklejšími poznámkami zástupce. Nakonec to skončilo tak, že zoufalí třídní zbytek zápisů v dokumentaci zfalšovali a naprosto frustrovaní se odešli "odreagovat" do svých tříd. Tento týden dostala kázání skoro každá třída.
Podobně to funguje ve všech velkých firmách. Když si vás podá šéf, vystresovaný ještě z většího šéfa, vylejete si žluč na svém podřízeném. Školní hierarchie dokonale odráží uspořádání vnějšího světa. A pak že škola nepřipravuje do života!

Učitelčin miláček

Většina studentů vám na dotaz, čeho si nejvíc na učitelích váží, odpoví, že spravedlnosti. Učitel by měl měřit všem stejným metrem. Ale není vůbec lehké tento základní požadavek dodržovat.
Dokud je pro vás třída jen bezejmenné stádo, je jednoduché být objektivní. Velmi brzy ale zjistíte, že každý student je individualita, ke které chtě nechtě zaujmete nějaký postoj. Správný profesionál by tyto své sympatie/antipatie měl umět dovedně skrývat a rozhodně je nedat nikdy přehnaně najevo. Přesto ale musím s politováním konstatovat, že studenti se pro mě dělí do čtyř skupin, které následně popíši, a že moje hodnocení je vědomě či nevědomě tímto zařazením ovlivňováno.

V každé třídě se najde jeden či dva, které vysloveně nesnáším. Vadí mi většinou už svým vzhledem, pak svými projevy, názory, vlastnostmi. Chce to opravdu velkou dávku sebeovládání, abych se zdržela projevů šikany.

Pak následuje poměrně velká skupina, která je mi vcelku lhostejná. Jsou to většinou průměrní, ničím nezajímaví žáci, kteří na sebe příliš neupozorňují. Vycházíme spolu. Bez emocí se hodnotí dobře.

Další skupinou, i když poněkud menší, je hlouček oblíbenců. Jsou to sympatičtí, chytří žáci, nejlépe se zájmem o můj předmět. Rádi se mnou komunikují a vtipkují na chodbách. I když nejsou třeba nejlépe připraveni, dám jim ze zkoušení lepší známku, než by si zasloužili. Prostě si nemůžu pomoct. Jsou to zlatíčka.

Nakonec zbyde pár výjimečných studentů, kteří vybočují z průměru, ale nezapadají ani mezi oblíbené žáky. Jsou většinou nadprůměrně inteligentní, introvertní, mají problémy v rodině. Nemluví ani se mnou, ani se třídou. Ti mě zajímají nejvíc. Často o nich doma přemýšlím. Snažím se navázat spojení. Známkuji je přísně, ale ve skutečnosti jim patří veškeré mé sympatie. To jsou mí skuteční miláčci.

Pondělní ráno aneb Morning blues

Nesnáším brzké vstávání. Při mé profesi opravdu nevhodné. Patřím mezi ten typ lidí, co mají ráno pomalé rozjezdy. Když zazvoní budík, opravdu jen s velkým sebezapřením vstanu z postele a ještě v polosnu se ploužím do kuchyně a dám vařit vodu na čaj. To je takový můj rituál. Bez velké dávky silného černého čaje totiž nedokážu ani promluvit. Než se čaj uvaří, pokouším se obléci, ale většinou se jen bezmyšlenkovitě potácím bytem s ponožkou v ruce. Trochu mě probere až pohled na hodinky a hektický útěk na tramvaj. Nejhorší jsou taková rána v pondělí po víkendu, kdy jsem si vyspávala klidně až do desíti a budíček v 6:30 se vyskytoval jenom v nočních můrách.

Když mi na začátku školního roku geniální školní počítač, řečený CML, nadělí rozvrh v pondělí od osmi, mám tendenci se jít předem studentům omluvit za tyto pondělní hodiny. Asi bych se měla jít i přiznat vedení školy a zažádat o poloviční plat v této inkriminované době. Moje pondělní ranní vystoupení je totiž povětšinou zápasem ducha se hmotou, nikoliv brilantní řečnický projev, který jinak podávám většinou až po kafi po velké přestávce v deset dopoledne. To je tak čas, kdy se začínám cítit normálně. Ale v osm? Který jiný pracovník musí v osm ráno vysvětlovat Karibskou krizi, mluvnické kategorie sloves nebo lumírovce? Nejhorší je výuka poezie. Nemám sice problém s udržením kázně jako obvykle, zato se mi nedostává slov k vyjádření jednoduché myšlenky, natož k popisu zaumné poezie Vladimíra Holana.
Pondělní hodina ranní je prostě zabitá hodina, ať dělám co dělám. Záchranu od studentů nečekám, jsou na tom úplně stejně jako já. Což je asi jediná útěcha.

Můj tajný ctitel

Před několika dny mi opět poslal anonymní ctitel obdivný mail na školní internetovou adresu. Když mi napsal poprvé, rozbušilo se mi srdce, jako bych se právě zamilovala. Náhle jsem byla opět sedmačkou, které o hodině přišel papírek se vzkazem: VSL. Poté co přešel první nával sebelásky a překonala jsem chuť to začít vykládat všem lidem na chodbě, začala jsem horečnatě uvažovat o tom, kdo je onen neznámý pisatel. Musí to být student (nebo studentka), jen nevím vůbec kdo! Jeho internetová adresa byla nejspíš nově založena pouze za tímto tajnosnubným účelem.

Pak zazvonilo a já musela do hodiny. Co když sedí zrovna v této třídě? Nasadila jsem svůj nejzářivější úsměv a úpěnlivě se po celou dobu snažila svého ctitele nezklamat. Pak zazvonilo, rychle jsem do sebe hodila kafe a vzhůru do jiné třídy. Sedí někde mezi nimi? Opět jsem ze sebe vydala vše, jen aby ctitel nelitoval své pochvaly. Celých 45minut jsem zářila jako reflektor na temné lesní cestě poznání. Pak přišly další hodiny...
Jistě chápete, že se podobné nasazení nedá vydržet dlouho, ale přesto musím svému ctitelovi poděkovat, že kvůli jeho pár řádkám se teď skutečně víc snažím. Možná řeknete, že je to obyčejná touha po popularitě, z čehož mě neustále obviňuje moje šéfka češtinářka, ale musím se ohradit. Od té doby, co mi v květnu odmaturovala moje třída, jsem ztratila většinu své motivace k učení. Někdy se mi stane, že přijdu v pondělí večer domů a mám pocit, že je pátek. Jako by to všechno plahočení ztratilo smysl. Tenhle pocit vyhoření jsem letos zakusila poprvé.

Díky, můj ctiteli, i já tě miluju, díky tobě opět vím, proč to dělám. I kdyby to byl jen jeden člověk z davu, který naslouchá (jak taky říká moje šéfová), pořád stojí za to tam jít a s úsměvem jim oznámit, že Božena Němcová byla úžasná!

Náš Pán Ježíš Kristus

Tohle asi nebude zábavný článek, ale musím na to pořád myslet...
Nedávno byl u nás na škole na besedě prof.Halík (mluvilo se o proměnách náboženství v dnešním světě) a já jsem mu položila otázku, co a jak by se mělo o náboženství učit. Odpověděl mi dost vágně, vůbec mě to neuspokojilo. Prý výchova k toleranci, ukazovat různé tradice a zvyky různých náboženství,bla bla
Máme snad zřídit zoo, do kterého se budou děti chodit dívat na muslima, jak se klaní na koberečku, na žida, jak si vaří šoulet, na pravoslavného, jak líbá ikonu?
Jak jinak chce prof.Halík, který jistě nemá o setkání podobného druhu nouzi, ukazovat dětem lidi různého vyznání? Kde jsou? Vždyť ani o ty obyčejné katolíky tu člověk nezavadí! Mí studenti se rozhodně halasně k víře nehlásí, takže momentálně nevím o nikom z nich! Neměli by tito neznabozi, než si společně vybarvíme mandalu, vědět hlavně něco o křesťanství?
Když v prváku probíráme vznik křešťanství, vysvětluji základní pojmy: dogma, apoštol, evangelium, Kristus... Připadám si při tom podivně. Neměl by to vysvětlovat někdo jiný, někdo povolanější? Když dojdu k základním myšlenkám víry, jsem v rozpacích... Jsem rozechvělá, že se odvažuji mluvit nahlas, já bezvěrec, o takovém mysteriu, které nedokážu dost dobře vysvětlit...
Studenti většinou nereagují vůbec, zapisují si pojmy stejně jako si zapisují chemické vzorce či latinské názvy rostlin. Když se nechám unést vyprávěním Ježíšova života, většinou se mě na konci hodiny s obavami v hlase zeptají, jestli nejsem náhodou věřící... Nejsem! Bože, jak moc bych chtěla být! Ale jenom to, že mluvím celou hodinu o křesťanství mým studentům připadá podezřelé... a připadá jim to asi zbytečné. Přečtou povinně Biblické příběhy a do čtenářského deníku mi napíší: "Moc se mi to nelíbilo, řecký báje sou lepší." A tím věrouka skončila.
Je mi z toho smutno.

Jarní dusno

Učím na škole, kterou kdysi jako studenti navštěvovali moji rodiče. Na školním výletě na konci druháku si prý padli do oka a od té doby se už od sebe neodloučili. Nikdy jsem se jich nezeptala, jak to tehdy na škole chodilo, když se "spolu chodilo". Zajímalo by mě, jestli se naši na chodbách školy vodili za ruce a vášnivě líbali jako dnešní zamilovaní, nebo jestli tyhle projevy náklonnosti náhodou také nepodléhaly cenzuře upjaté doby sedmdesátých let. Časy se mění, ale není tohle jedno z těch (asi tří) nadčasových témat, u nichž se mění pouze kulisy?

Pokud se mí rodičové zmohli jen na několik nesmělých doteků, tak by se dnes asi nestačili divit. Už jsem to překonala, ale stále se mi ještě občas stane, že se musím na chodbě odvrátit, abych se nezačala červenat. Dnešní zamilovaní si neberou servítky. Praktikují "kissing, petting and mačking" bez skrupulí. Samozřejmě existují výjmky, které si nechávají podobné věci "na doma", ale ti zbylí, co asi doma někoho mají, tak ti musejí svou vášeň ukojit na školním schodišti. Kdo se má na to pořád koukat?!
Moje starší kolegyně, řečená Jana Ámosa, má i vlastní teorii, založenou jistě na dlouholetém pozorování, o těchto zoufalcích. Čím úporněji se k sobě párečky tisknou, tím nevinnější je jejich láska. Ti, kteří se na chodbě pouze ležérně vodí za ruku, už mají jisté věci odbyté. Jejich optika se tím radikálně změní a nějaké pusinkování jim pak připadá vyloženě směšné.

Pevně věřím, že je Janina teorie pravdivá, a raduji se z příchodu jara. O víkendech začnou rodiče pravidelně vyrážet na chalupy a mnoho po uši zamilovaných, kteří doposud vyjadřovali svou frustraci demonstrativně před zraky rudnoucích učitelů, konečně dosáhnou svého cíle a já si oddechnu:)

Školní uniforma

Když to před nedávnem vypadalo, že v Polsku zavedou školní uniformy, připadalo mi to jako pěkný nesmysl. Zavádět jednotné mundúry v zemi, která v tom nemá žádnou tradici a kde se vzhledem k minulosti musí na uniformy všeho druhu hledět stejně s nedůvěrou jako u nás, mohlo napadnout jedině nějakého pravicově konzervativního katolíka, jehož nejspíš ve snech vzrušují řeholní hábity.

Uniformy v českých školách jsem si už neuměla představit vůbec. Ale před pár dny mi došlo, že to tady je! Nějakým plíživým způsobem se to vetřelo mezi školní zdi a já si toho zpočátku ani nevšimla...

Současná generace náctiletých propadla něčemu, co bych nazvala postižení z bezbřehé svobody. Dnes je možné přijít do školy téměř ve všem. Paradoxně to však vede k tomu, že 90% studentů nosí to samé. Sice se liší v barvách a značkách, ale pokud na sobě nemáte džíny, tričko, mikinu s kapucou a tenisky, tak jste divnej...

Jen málokdo chce vybočovat. To nechápu. Naše těsně postlistopadová generace dokázala ocenit výjimečnost. Kdo se odlišoval oblečením od davu, byl frajer. Teď je frajer ten, který za své uniformní oblečení zaplatil nejvíc peněz. Jsem zhnusena.
Zítra si navlíknu svoje džíny, mikinu s frčkama a půjdu je za to pěkně seřvat.

Příště si probereme oblékání učitelů. To bude trochu výlet do historie:)

Čemu se v kabinetu smějeme

Asi vás nepřekvapí, když napíšu, že nejčastějším tématem učitelských hovorů jsou jejich studenti. Bavíme se o nich pořád. Občas mi to leze až na nervy. Není přestávky, kdy by někdo nezačal: "Ta Nováková z 2.D...." Většinou to skončí tím, že se rozčílíme a lamentujeme. Někdy si ale začneme vyprávět vtipné historky z hodiny, co kdo směšného řekl, popřípadě si čteme nesmyslné odpovědi z testů a válíme se u toho smíchy.

Chtěla bych tímto svým studentům poděkovat za to, že mi připravili již řadu báječných příležitostí se pořadně zasmát, aniž by to byli tušili:)

Zde je pár ukázek, které mi uvízly v paměti.
Jmenuj hlavní hrdiny románu Zločin a trest:
Raskol, Nikov a Soňa
Obsah románu Idiot:
...Rogožin propadá milostnému styku, dělá pro to vše na světě, vede ho to do záhuby....
Ze života L.N.Tostého:
...chtěl splynout s přírodou, dostal zápal plic ve vlaku, musel vystoupit a zemřel na jedné zastávce

A na závěr, víte, kdo to byl Petr Bezruč?
Na zabaveném taháku jsme se dočetly, že byl bordó slezlého lidu.
Víno je jistě studentům bližší než slovo bard:)
Salut!

Proč píšu tenhle blog

Škola mě naprosto fascinuje. Je to svět sám pro sebe. Takový mikrosvět zatavený do skleněné koule. Cítím se v něm bezpečně navzdory tomu, že občas někdo tou koulí zamává a uvnitř se strhne sněhová bouře. Je to svět, který má svá určená pravidla, předem rozdané role, vytyčenou trasu, kudy musí figurky proskákat... Zdálo by se, že je to nuda. Ale není. Pokaždé je to jiné. Pokaždá je tahle hra jiná díky lidem, kteří jsou neopakovatelní....

Na škole mě nejvíc baví poznávat svoje studenty. Pomalu odkrývat, kdo jaký je. Někdy se to moc nedaří, někdy se ani za ty čtyři roky nedozvím, koho to mám vlastně před sebou. Většinou ale ke konci vím, co od koho očekávat, jak kdo reaguje, kdo je mi blízký svým myšlením a vnímáním světa, kdo mě naopak odpuzuje svými vlastnostmi a hodnotami. Jsou to ale pravdivé obrazy? Nejásám marně nad jednou odkrytou šlupičkou? Kolik ještě neodkrytých vrstev v sobě ten člověk skrývá? To se nikdy nedozvím, protože moje schopnost poznání je jen velmi omezená. A navíc školní prostředí je samo o sobě dost nevlídné vůči mým bádáním....

Chtěla bych psát o svých studentech, o různých příhodách, ale i o otázkách, které si kladu a na které nenacházím odpovědi, chtěla bych popsat ten akvarijní svět školy a odhalit všechna tajemství, která se skrývají pod oblými oblázky...
Asi už chápete, že jsem češtinářka:)