Můj tajný ctitel

Před několika dny mi opět poslal anonymní ctitel obdivný mail na školní internetovou adresu. Když mi napsal poprvé, rozbušilo se mi srdce, jako bych se právě zamilovala. Náhle jsem byla opět sedmačkou, které o hodině přišel papírek se vzkazem: VSL. Poté co přešel první nával sebelásky a překonala jsem chuť to začít vykládat všem lidem na chodbě, začala jsem horečnatě uvažovat o tom, kdo je onen neznámý pisatel. Musí to být student (nebo studentka), jen nevím vůbec kdo! Jeho internetová adresa byla nejspíš nově založena pouze za tímto tajnosnubným účelem.

Pak zazvonilo a já musela do hodiny. Co když sedí zrovna v této třídě? Nasadila jsem svůj nejzářivější úsměv a úpěnlivě se po celou dobu snažila svého ctitele nezklamat. Pak zazvonilo, rychle jsem do sebe hodila kafe a vzhůru do jiné třídy. Sedí někde mezi nimi? Opět jsem ze sebe vydala vše, jen aby ctitel nelitoval své pochvaly. Celých 45minut jsem zářila jako reflektor na temné lesní cestě poznání. Pak přišly další hodiny...
Jistě chápete, že se podobné nasazení nedá vydržet dlouho, ale přesto musím svému ctitelovi poděkovat, že kvůli jeho pár řádkám se teď skutečně víc snažím. Možná řeknete, že je to obyčejná touha po popularitě, z čehož mě neustále obviňuje moje šéfka češtinářka, ale musím se ohradit. Od té doby, co mi v květnu odmaturovala moje třída, jsem ztratila většinu své motivace k učení. Někdy se mi stane, že přijdu v pondělí večer domů a mám pocit, že je pátek. Jako by to všechno plahočení ztratilo smysl. Tenhle pocit vyhoření jsem letos zakusila poprvé.

Díky, můj ctiteli, i já tě miluju, díky tobě opět vím, proč to dělám. I kdyby to byl jen jeden člověk z davu, který naslouchá (jak taky říká moje šéfová), pořád stojí za to tam jít a s úsměvem jim oznámit, že Božena Němcová byla úžasná!