Začal školní rok a kolotoč se vrzavě rozjel. Přiznám se, že letos jsem se do práce netěšila. Moje třída odmaturovala a já měla pocit, že když jsou mí miláčkové pryč a žádná další třída mi nebyla svěřena do třídnictví, není důvod se do školy vracet. Když se po chodbě valily první davy studentů, podvědomě jsem mezi nimi vyhlížela známé tváře, ale bylo to jako po hromadné katastrofě. Moje třída zmizela z povrchu země a už ji nikdy znovu neuvidím sedět v lavicích 4.D.
Poté, co jsem zamáčkla slzu a vešla do třídy, co mi loni pěkně pila krev, ústa se mi nečekaně roztáhla do širokého úsměvu. Nemohla jsem si pomoct, ale náhle mě zaplavila láska i k těmto individuím, kterým jsem dřív nemohla přijít na jméno. A teď nevím, proč tak náhle pociťuji touhu hladit po vlasech všechny své zbývající studenty. Je to proto, že si jich teď po "ztrátě" své vlastní třídy víc vážím, že na ně teď směřuji paprsky své učitelské lásky? Nebo je to proto, že jsem si prostě jen přes prázdniny odpočinula a všechna ta láska ze mě se stoupajícím stresem a zklamáním z jejich studijních neúspěchů zase vyprchá? To se asi brzy dozvím, ale zatím si to užívám. Je fajn učit a mít rád svoje studenty. Kéž by to do června vydrželo!
