Tak je to zase tady!

Začal školní rok a kolotoč se vrzavě rozjel. Přiznám se, že letos jsem se do práce netěšila. Moje třída odmaturovala a já měla pocit, že když jsou mí miláčkové pryč a žádná další třída mi nebyla svěřena do třídnictví, není důvod se do školy vracet. Když se po chodbě valily první davy studentů, podvědomě jsem mezi nimi vyhlížela známé tváře, ale bylo to jako po hromadné katastrofě. Moje třída zmizela z povrchu země a už ji nikdy znovu neuvidím sedět v lavicích 4.D. 

Poté, co jsem zamáčkla slzu a vešla do třídy, co mi loni pěkně pila krev, ústa se mi nečekaně roztáhla do širokého úsměvu. Nemohla jsem si pomoct, ale náhle mě zaplavila láska i k těmto individuím, kterým jsem dřív nemohla přijít na jméno. A teď nevím, proč tak náhle pociťuji touhu hladit po vlasech všechny své zbývající studenty. Je to proto, že si jich teď po "ztrátě" své vlastní třídy víc vážím, že na ně teď směřuji paprsky své učitelské lásky? Nebo je to proto, že jsem si prostě jen přes prázdniny odpočinula a všechna ta láska ze mě se stoupajícím stresem a zklamáním z jejich studijních neúspěchů zase vyprchá? To se asi brzy dozvím, ale zatím si to užívám. Je fajn učit a mít rád svoje studenty. Kéž by to do června vydrželo!

Vrchol plesové sezóny

Maturitní ples je událost, která začíná pro dámské účastnice už mnohem dřív než hodinu před začátkem. Začíná totiž v září. Bez ohledu na to, jestli je termín plesu v únoru nebo březnu, každá uvědomělá maturantka ví, že pokud chce urvat v půjčovně ty nejkrásnější šaty, musí vyrazit na lov co nejdříve. Jako třídní se mě sice netýká povinnost vypadat jako narozeninový dort v životní velkosti, přesto jsem začala už na podzim podléhat panice, že nemám nic na sebe. A to nejen šaty, ale i jakoukoliv jinou součást výzbroje.
V lednu jsem se rozhodla, že si koupím šaty. Zkusila jsem několik modelů, ve kterých jsem si připadala jako velryba, a přála si, aby se vyráběla látka s parketovým vzorem, takže by dáma v nich oděná byla téměř neviditelná. Nakonec jsem objevila decentní černé šaty, které mou touhu téměř splňovaly.
V únoru jsem si šla koupit střevíčky, protože těm starým se už povážlivě viklaly podpatky. Po mnoha utrpeních ve španělských botách jsem objevila pár, který mě svou elegancí a pohodlností přímo uchvátil. V šoku ovšem byla i moje peněženka. V mém botníku jsou teď dražší už jenom přeskáče.
Do plesu zbýval týden a já měla pouze tyto dvě položky. Zbytek jsem improvizovala. Kozačky na cestu jsem si půjčila od mámy, vkusnou kabelku od kamarádky. Nehty (poprvé v životě!) mi nalakovaly na konci hodiny moje studentky a cizí obličej mi na ten můj namalovala hodinu před plesem moje švagrová. Takto vyzbrojena jsem vyrazila splnit úkol téměř hrdinský: Za zvuků Gaudeamus překlopýtat parket Velkého sálu Lucerny, ověsit svoje maturanty šerpami a vytrpět si sólo pro třídní. Moje obavy se naplnily - skoro nikdo z nich neuměl tancovat. Pavlíček mi šlápl na nohu. Mazanec se na mě lepil, jako kdybychom tančili ploužák. Šůs se chvěl jako osika a šel úplně mimo rytmus. Píseň mi připadala nekonečně dlouhá, ale nakonec jsem to přežila. Uf, tak zase za čtyři roky!
P.S. Děkuji neznámému mladému muži, na kterém jsem těsně před tancem vymámila panáka.

Marná lásky snaha

Už jenom dva a půl měsíce dělí letošní maturanty od Posledního zvonění. Pro mne - jako matku třídní - je to ta nejbolestivější doba. Za ty čtyři roky jsem si vytvořila ke své třídě silný vztah. Někdo je vám sympatický už od první vteřiny a takoví lidé vám zlomí srdce už mnohem dřív, než když odcházejí. Na konci čtvrťáku si uvědomíte, že vám kupodivu budou scházet i ti, ke kterým jste si hledali cestu jen obtížně.

Naučila jsem se milovat i ty, které jsem zpočátku nenáviděla, protože když někoho blíže poznáte, dokážete mu i spoustu věcí odpustit. Samozřejmě se najde pár výjimek, které přes vaši úpornou snahu o všeobjímající lásku odolávají, ale to jsou většinou takoví idioti, že by je neměl rád ani František z Assissi. Nicméně i ti patří do mého stádečka, které už čtyři roky přepočítávám, a každou zbloudilou ovečku hledám.

S blížícím se koncem si svoji lásku více uvědomuji. Dokonce jsem se i přistihla, že ve své třídě mluvím jiným hlasem. Nasazuji hlubší, mazlivější tón, jako kdyby každá hodina v mé třídě byla milostná schůzka. Všechny problémy řeším bez konfliktů, nebo je rovnou zametu pod koberec. Naštěstí mé proměny ve vlídnou stařenku nikdo nezneužívá, protože jsou všichni vyděšení z maturity a mají pocit (řekla bych falešný), že mě právě teď děsně potřebují a chovají se ke mně mile. Zanedlouho náš (jednostranný) milenecký poměr vyvrcholí maturitním plesem a pak už budu moci jen bezmocně sledovat ubíhající dny, které mě dělí od chvíle, kdy je vypustím definitivně do světa. Je těžké se ubránit slzám. Svoji první třídu jsem obrečela. Obávám se, že to u té druhé nebude jinak.