Už jenom dva a půl měsíce dělí letošní maturanty od Posledního zvonění. Pro mne - jako matku třídní - je to ta nejbolestivější doba. Za ty čtyři roky jsem si vytvořila ke své třídě silný vztah. Někdo je vám sympatický už od první vteřiny a takoví lidé vám zlomí srdce už mnohem dřív, než když odcházejí. Na konci čtvrťáku si uvědomíte, že vám kupodivu budou scházet i ti, ke kterým jste si hledali cestu jen obtížně.
Naučila jsem se milovat i ty, které jsem zpočátku nenáviděla, protože když někoho blíže poznáte, dokážete mu i spoustu věcí odpustit. Samozřejmě se najde pár výjimek, které přes vaši úpornou snahu o všeobjímající lásku odolávají, ale to jsou většinou takoví idioti, že by je neměl rád ani František z Assissi. Nicméně i ti patří do mého stádečka, které už čtyři roky přepočítávám, a každou zbloudilou ovečku hledám.
S blížícím se koncem si svoji lásku více uvědomuji. Dokonce jsem se i přistihla, že ve své třídě mluvím jiným hlasem. Nasazuji hlubší, mazlivější tón, jako kdyby každá hodina v mé třídě byla milostná schůzka. Všechny problémy řeším bez konfliktů, nebo je rovnou zametu pod koberec. Naštěstí mé proměny ve vlídnou stařenku nikdo nezneužívá, protože jsou všichni vyděšení z maturity a mají pocit (řekla bych falešný), že mě právě teď děsně potřebují a chovají se ke mně mile. Zanedlouho náš (jednostranný) milenecký poměr vyvrcholí maturitním plesem a pak už budu moci jen bezmocně sledovat ubíhající dny, které mě dělí od chvíle, kdy je vypustím definitivně do světa. Je těžké se ubránit slzám. Svoji první třídu jsem obrečela. Obávám se, že to u té druhé nebude jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat