Maturitní ples je událost, která začíná pro dámské účastnice už mnohem dřív než hodinu před začátkem. Začíná totiž v září. Bez ohledu na to, jestli je termín plesu v únoru nebo březnu, každá uvědomělá maturantka ví, že pokud chce urvat v půjčovně ty nejkrásnější šaty, musí vyrazit na lov co nejdříve. Jako třídní se mě sice netýká povinnost vypadat jako narozeninový dort v životní velkosti, přesto jsem začala už na podzim podléhat panice, že nemám nic na sebe. A to nejen šaty, ale i jakoukoliv jinou součást výzbroje.
V lednu jsem se rozhodla, že si koupím šaty. Zkusila jsem několik modelů, ve kterých jsem si připadala jako velryba, a přála si, aby se vyráběla látka s parketovým vzorem, takže by dáma v nich oděná byla téměř neviditelná. Nakonec jsem objevila decentní černé šaty, které mou touhu téměř splňovaly.
V únoru jsem si šla koupit střevíčky, protože těm starým se už povážlivě viklaly podpatky. Po mnoha utrpeních ve španělských botách jsem objevila pár, který mě svou elegancí a pohodlností přímo uchvátil. V šoku ovšem byla i moje peněženka. V mém botníku jsou teď dražší už jenom přeskáče.
Do plesu zbýval týden a já měla pouze tyto dvě položky. Zbytek jsem improvizovala. Kozačky na cestu jsem si půjčila od mámy, vkusnou kabelku od kamarádky. Nehty (poprvé v životě!) mi nalakovaly na konci hodiny moje studentky a cizí obličej mi na ten můj namalovala hodinu před plesem moje švagrová. Takto vyzbrojena jsem vyrazila splnit úkol téměř hrdinský: Za zvuků Gaudeamus překlopýtat parket Velkého sálu Lucerny, ověsit svoje maturanty šerpami a vytrpět si sólo pro třídní. Moje obavy se naplnily - skoro nikdo z nich neuměl tancovat. Pavlíček mi šlápl na nohu. Mazanec se na mě lepil, jako kdybychom tančili ploužák. Šůs se chvěl jako osika a šel úplně mimo rytmus. Píseň mi připadala nekonečně dlouhá, ale nakonec jsem to přežila. Uf, tak zase za čtyři roky!
P.S. Děkuji neznámému mladému muži, na kterém jsem těsně před tancem vymámila panáka.
Žádné komentáře:
Okomentovat