Ze života Novicky

Já jsem tou novou učitelkou vážně posedlá! Pořád čekám, až mě to přejde, a pořád nic. Fascinuje mě každý den. Připadám si jako dítě, které dostalo pod stromeček akvárko, a teď nedokáže dělat nic jiného než hypnotizovaně pozorovat rejdění rybiček. Žijeme spolu v jednom kabinetu, mám ji stále před očima, od rána do večera, takže tomu prostě nelze uniknout.
No, posuďte sami!
První, čím vás upoutá, je její zjev. Jsem z ní paf. V tom jsem na tom stejně jako všichni kluci, které učí a kteří slintají na kliku našeho kabinetu. Novicka působí totiž velmi, velmi feminně. Blond vlasy, oči mrkací panny, rozvlněné křivky. Navíc se stále obléká do holčičích barev, třpytících se triček a podobně. Již zdálky slyším klapání jejích Popelčiných pantoflíčků. Když zrovna není v kabinetu, máte pocit, že odešla panenka Barbie a zanechala na stole veškerou svoji výbavičku. Její stůl překypuje různými věcmi, nejvíce červenými deskami, růžovými zvýrazňovači a lepítky ve tvaru srdce. Dále mne fascinuje svoji touhou být dobrou učitelkou, ale o tom jsem již psala dříve. Nicméně je prostě výjimečné slyšet toto přání nahlas formulované od kohokoliv ve školství.
Pro ty, co stále nechápou, čím je pro mne novicka tak fascinující, musím připomenout smutnou pravdu. Již několik let jsem obklopena stárnoucím sborem učitelek v přechodu či po, jejichž zjev již notně ztratil na kráse, jejichž stoly jsou prázdné či pečlivě srovnané a jejichž nadšení pro učitelství vyhaslo jako prázdná kamna. Tak teď snad již chápete, proč je má nová kolegyně tak neuvěřitelná. Připadám si jako ve snu. Jen doufám, že se to pro Novicku nezmění v noční můru.