Ze života Novicky

Já jsem tou novou učitelkou vážně posedlá! Pořád čekám, až mě to přejde, a pořád nic. Fascinuje mě každý den. Připadám si jako dítě, které dostalo pod stromeček akvárko, a teď nedokáže dělat nic jiného než hypnotizovaně pozorovat rejdění rybiček. Žijeme spolu v jednom kabinetu, mám ji stále před očima, od rána do večera, takže tomu prostě nelze uniknout.
No, posuďte sami!
První, čím vás upoutá, je její zjev. Jsem z ní paf. V tom jsem na tom stejně jako všichni kluci, které učí a kteří slintají na kliku našeho kabinetu. Novicka působí totiž velmi, velmi feminně. Blond vlasy, oči mrkací panny, rozvlněné křivky. Navíc se stále obléká do holčičích barev, třpytících se triček a podobně. Již zdálky slyším klapání jejích Popelčiných pantoflíčků. Když zrovna není v kabinetu, máte pocit, že odešla panenka Barbie a zanechala na stole veškerou svoji výbavičku. Její stůl překypuje různými věcmi, nejvíce červenými deskami, růžovými zvýrazňovači a lepítky ve tvaru srdce. Dále mne fascinuje svoji touhou být dobrou učitelkou, ale o tom jsem již psala dříve. Nicméně je prostě výjimečné slyšet toto přání nahlas formulované od kohokoliv ve školství.
Pro ty, co stále nechápou, čím je pro mne novicka tak fascinující, musím připomenout smutnou pravdu. Již několik let jsem obklopena stárnoucím sborem učitelek v přechodu či po, jejichž zjev již notně ztratil na kráse, jejichž stoly jsou prázdné či pečlivě srovnané a jejichž nadšení pro učitelství vyhaslo jako prázdná kamna. Tak teď snad již chápete, proč je má nová kolegyně tak neuvěřitelná. Připadám si jako ve snu. Jen doufám, že se to pro Novicku nezmění v noční můru.

Novicka

Někdy mi připadá, že místo kde pracuji, je klášterní škola. Vzhledem k naprosté většině žen v pedagogickém sboru si připadám jako jedna z jeptišek, které provozují správně katolický vzdělávací ústav. Pár mužských příslušníků sboru se dá pokládat za zahradníky a ředitel, vyskytující se na chodbě pouze výjimečně, je páter, který dbá o naše jeptiščí duše. Zástupkyně ředitele je málo oblíbená matka představená. Těžké knihy klasiků, které češtinářka vleče do hodiny, se dají při troše fantazie považovat za misály a školní jídelna za refektář, kde předčítání z Bible u zamlklého učitelského stolu zaniká v hřmotu příborů a rozjařených studentů. Být učitelkou je prostě řehole. Každá z nás přistupuje ke svému poslání trochu jinak. Některá skončila v klášteře po svém předchozím divokém životě a vykupuje se tak ze svých hříchů. Takové ženy oceňují na svém povolání jistotu a řád, mají pocit, že konečně dělají něco smysluplného. Další z žen se staly jeptiškami z jisté životní bezradnosti, neschopnosti vrhnout se do nejistého světa za zdmi kláštera. Bývají to tiché ženy, jejichž hábity se neslyšně vlní chodbami. Většina sester se však jeptiškami staly z horoucí víry v Ježíše Krista a jejich odhodlání je stále na jejich (více či méně) fanatickém pohledu vidět. Nedávno jsme měly před třídními schůzkami zasedání kapituly a během sborového růžence jsem si to znovu uvědomila. Víra v nás stále žije a je silná! Nedovolíme Satanovi vstoupit do duší našich nevinných svěřenců! Chvála Bohu na výsostech.

Nejdojemnější za všech jsou ovšem novicky. Jejich panenskost a zapálenost pro svatou věc mě dojímá. Hned v prvních dnech se na nich pozná, jestli po skončení noviciátu zůstanou v řádu, nebo odejdou. Už od září pozoruji jednu takovou. Její víra je pevná jako skála. Ostatní sestry si toho již také všimly a chválí ji. Naši studenti ji dnes a denně vystavují tvrdým zkouškám, ona však bojuje. Jen občas si odběhne do kaple poplakat a postěžovat Panence Marii.

Kéž Bůh i nadále provází její kroky!

Úča ve středním věku

Naposledy jsem na svůj blog psala před dvěma lety. A taky jsem ho tehdy naposledy četla. Nevím, co mě to dneska popadlo, asi že jsem byla pár dní doma nemocná a nudila se, ale vyštrachala jsem ze své paměti vstupní heslo a znovu si všechno přečetla. Dostala jsem chuť v něm pokračovat...

Škola je stále stejná, stále stejně nehybná hladina temného močálu, kterou nečekaně rozvíří probublávající vášně. To, co se za ty dva roky změnilo, jsem já. Už učím svůj desátý rok. Nechápu, že to tak rychle uběhlo. Připadám si v jádru stále stejná, ale napovrchu jsem se změnila. Získala jsem větší nadhled. Klid. Jen tak mě něco nevytočí. Naučila jsem se zacházet líp se stresem, zachovávám chladnou hlavu ve vypjatých situacích. Možná to někomu může připadat jako otupělost. Asi ano. Ale bez té jisté otupělosti by se to nedalo přežít. Být citlivý znamená ve škole být zraňován. Možná to je cesta k rezignaci, k vyhoření. Ale dokud ten plamen plápolá někde uvnitř, není ještě nic ztraceno.

To, jak jsem se změnila, jsem si uvědomila na začátku školního roku, kdy do mého kabinetu přibyla nová učitelka. Začátečnice plná elánu, ideálů a sladkých iluzí, z nichž některé jí měly zhořknout hned v následujících dnech. Připadala mi až komická v tom jejím zápalu pro věc. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ale byla kdysi stejná. Že se posmívám svému dávnému obrazu.
Asi se musím smířit s tím, že to je přirozený chod věcí. Že lidé stárnou, věci se opotřebovávají, plamen zhasne. "Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou," rezignovaně šeptá Hlaváček. Ale pozor! Nepleťte si můj postoj s rezignací. Spíš jenom přichází to, co moji vrstevníci ještě nechtějí slyšet: Střední věk. Brrr. Sbohem, stříbrný větře! Pokud tomu nechcete věřit, tak mě o tom definitivně přesvědčilo děsivé zjištění, že poslouchám stejnou kapelu jako tatínek jedné maturantky. :)