Někdy mi připadá, že místo kde pracuji, je klášterní škola. Vzhledem k naprosté většině žen v pedagogickém sboru si připadám jako jedna z jeptišek, které provozují správně katolický vzdělávací ústav. Pár mužských příslušníků sboru se dá pokládat za zahradníky a ředitel, vyskytující se na chodbě pouze výjimečně, je páter, který dbá o naše jeptiščí duše. Zástupkyně ředitele je málo oblíbená matka představená. Těžké knihy klasiků, které češtinářka vleče do hodiny, se dají při troše fantazie považovat za misály a školní jídelna za refektář, kde předčítání z Bible u zamlklého učitelského stolu zaniká v hřmotu příborů a rozjařených studentů. Být učitelkou je prostě řehole. Každá z nás přistupuje ke svému poslání trochu jinak. Některá skončila v klášteře po svém předchozím divokém životě a vykupuje se tak ze svých hříchů. Takové ženy oceňují na svém povolání jistotu a řád, mají pocit, že konečně dělají něco smysluplného. Další z žen se staly jeptiškami z jisté životní bezradnosti, neschopnosti vrhnout se do nejistého světa za zdmi kláštera. Bývají to tiché ženy, jejichž hábity se neslyšně vlní chodbami. Většina sester se však jeptiškami staly z horoucí víry v Ježíše Krista a jejich odhodlání je stále na jejich (více či méně) fanatickém pohledu vidět. Nedávno jsme měly před třídními schůzkami zasedání kapituly a během sborového růžence jsem si to znovu uvědomila. Víra v nás stále žije a je silná! Nedovolíme Satanovi vstoupit do duší našich nevinných svěřenců! Chvála Bohu na výsostech.
Nejdojemnější za všech jsou ovšem novicky. Jejich panenskost a zapálenost pro svatou věc mě dojímá. Hned v prvních dnech se na nich pozná, jestli po skončení noviciátu zůstanou v řádu, nebo odejdou. Už od září pozoruji jednu takovou. Její víra je pevná jako skála. Ostatní sestry si toho již také všimly a chválí ji. Naši studenti ji dnes a denně vystavují tvrdým zkouškám, ona však bojuje. Jen občas si odběhne do kaple poplakat a postěžovat Panence Marii.
Kéž Bůh i nadále provází její kroky!
Žádné komentáře:
Okomentovat