Naposledy jsem na svůj blog psala před dvěma lety. A taky jsem ho tehdy naposledy četla. Nevím, co mě to dneska popadlo, asi že jsem byla pár dní doma nemocná a nudila se, ale vyštrachala jsem ze své paměti vstupní heslo a znovu si všechno přečetla. Dostala jsem chuť v něm pokračovat...
Škola je stále stejná, stále stejně nehybná hladina temného močálu, kterou nečekaně rozvíří probublávající vášně. To, co se za ty dva roky změnilo, jsem já. Už učím svůj desátý rok. Nechápu, že to tak rychle uběhlo. Připadám si v jádru stále stejná, ale napovrchu jsem se změnila. Získala jsem větší nadhled. Klid. Jen tak mě něco nevytočí. Naučila jsem se zacházet líp se stresem, zachovávám chladnou hlavu ve vypjatých situacích. Možná to někomu může připadat jako otupělost. Asi ano. Ale bez té jisté otupělosti by se to nedalo přežít. Být citlivý znamená ve škole být zraňován. Možná to je cesta k rezignaci, k vyhoření. Ale dokud ten plamen plápolá někde uvnitř, není ještě nic ztraceno.
To, jak jsem se změnila, jsem si uvědomila na začátku školního roku, kdy do mého kabinetu přibyla nová učitelka. Začátečnice plná elánu, ideálů a sladkých iluzí, z nichž některé jí měly zhořknout hned v následujících dnech. Připadala mi až komická v tom jejím zápalu pro věc. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ale byla kdysi stejná. Že se posmívám svému dávnému obrazu.
Asi se musím smířit s tím, že to je přirozený chod věcí. Že lidé stárnou, věci se opotřebovávají, plamen zhasne. "Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou," rezignovaně šeptá Hlaváček. Ale pozor! Nepleťte si můj postoj s rezignací. Spíš jenom přichází to, co moji vrstevníci ještě nechtějí slyšet: Střední věk. Brrr. Sbohem, stříbrný větře! Pokud tomu nechcete věřit, tak mě o tom definitivně přesvědčilo děsivé zjištění, že poslouchám stejnou kapelu jako tatínek jedné maturantky. :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat