První den

V noci se mi zdály nepříjemné, tíživé sny. Zazvonění budíku mě vysvobodilo a můj toužebně očekávaný den mohl začít. Po dlouhé době jsem zase vstala tak nezvykle brzo a všechno mi připadalo divné a cizí. Nezvyklý chlad, bledé světlo, snídaně v šílenou dobu. Teprve 15minutové zpoždění tramvaje mě ujistilo, že všechno jede ve starých kolejích. I ta nová tramvaj. První den nového školního roku je tady!

Jako čerstvá třídní prváků jsem se skutečně měla nač těšit, i čeho se obávat. Ostatní třídní jen přijeli přepočítat své ovečky. Některé černé jim po srpnových nezdařených reparátech ubyly. Jiné se přistěhovaly. Další zas vzkázaly, že se ještě nevrátily z Chorvatska. Ale všichni věděli, na čem jsou.

Já jsem nakráčela do třídy plné neznámých tváří. Tak s nimi se teď budu vídat každý den po čtyři roky. Koho mi asi osud nadělil? Stejně tak přemýšleli i oni. Ve svém úvodním 40minutovém monologu, chrleném s kadencí kulometu, jsem je nenechala na pochybách, že se se mnou nebudou nudit. Jestli je ovšem něco naučím, není vůbec jistá věc. Zatím se mi je podařilo rozesmát.

První den považuji za úspěšný.