Třídní schůzky

Trochu otřepané téma, já vím. Každý z nás by k tomu mohl něco podotknout. Rodič, jak se propadal hanbou, student, jak se pak nesměl dívat na televizi... a co učitel? Málokdo si uvědomuje, že třídní schůzky jsou utrpením pro všechny zúčastněné strany, tedy i pro učitele. Popíšu vám takový den z mého pohledu.

Ráno vyrazíte do školy s představou, že fáráte na 12hodinovou směnu do dolu. Odučíte si svých (průměrně) 5 hodin, naobědváte se a začíná pedagogická rada. Ta trvá dvě až tři hodiny. Třídní učitelé referují o svých třídách, řeší se hlavně problémoví studenti, vedení školy informuje o dalších plánech do budoucna, trenéři se chlubí vyhranými zápasy... Bohužel se debata často zvrhne v hádku. Domluvit se v padesáti lidech na sporném tématu je nemožné. Ředitel zasahuje, utíná spory, nic se nevyřešilo. Každý si mele svou a nevnímá, co říká ten druhý. Nesmyslné rozhovory jak z Plešaté zpěvačky.

Po poradě si utíkám sehnat něco k jídlu, za hodinu přicházejí rodiče. Nastává vrchol dne, večerní představení pro náročného diváka. Společná čtvrthodinka s rodiči ve třídě se dá přežít, jenom se u ní vždy začnu potit, někdy rudnout rozpaky. Připomíná to Ionescovu hru Židle, rodiče často sveřepě mlčí. Pak se odeberu do kabinetu, kde začínají privátní návštěvy. Vzhledem k tomu, že vás navštíví hlavně rodiče slabých žáků, tak se ocitáte ve stále stejné situaci.
Zásada číslo jedna: Nikdy neodůvodňovat špatné známky tím, že student je blbý.
Zásada číslo dvě: Tvářit se přátelsky, ačkoliv se rodič chová agresivně či stupidně.
Zásada číslo tři: Vydržet dvě hodiny mlít dokola pořád to samé. "On není hloupý, jenom kdyby se víc snažil..."

Absurdní drama končí kolem osmé, kdy od vás odtrhnou poslední zoufalé matky, a můžete jít domů. Vyčerpání se nedá popsat. Myslet si, že příště to bude lepší, je jako čekat na Godota.

Školní inspekce

Snad každý z nás má podobný zážitek ze školy. Jindy pohodová třídní učitelka, která většinu přestupků proti školnímu řádu přecházela mávnutím ruky, občas vrazila zničehonic do třídy a kdo nestihl zaregistrovat její nezvykle svraštělé čelo, byl bez varování smeten výbuchem jejího vzteku. Prý jsme banda ignorantů, kteří nenosí přezůvky, omluvné listy ani domácí úkoly, ona už s námi nadobro skončila, od nynějška už samé neohlášené písemky atd. Když se Vesuv vybouřil, zavládlo těžké dusno. Za pár dnů se vše vrátilo do svých starých kolejí a s třídní se už zase dalo normálně mluvit. Většina studentů tyto občasné a nečekané tajfuny bere prostě jako neodmyslitelnou součást školní docházky. Po jejich příčině se nepídí.
Jistě, příčinou je ne nekonečná trpělivost třídní s lajdáctvím jejích svěřenců, ale proč zrovna někdy se řeší nahromaděné problémy teatrálním výstupem?
Pokud to zrovna není hysterička s diagnostikovanou psychickou poruchou, mívá k tomu normální učitelka vnější impuls. Žádné patogenní zóny, stačí školní inspekce.

Příští týden k nám zavítá inspekce školní dokumentace. Inspektoři si budou listovat třídnicemi a hledat nezapsanou angličtinu. Nuda? Neumíte si představit, jaké pozdvižení to u nás ve škole vyvolává. Zástupce ředitele okamžitě seřval všechny třídní, že jejich třídnice nejsou v pořádku. Následovalo několik neúspěšných pokusů uvést vše do pořádku, provázených stále vzteklejšími poznámkami zástupce. Nakonec to skončilo tak, že zoufalí třídní zbytek zápisů v dokumentaci zfalšovali a naprosto frustrovaní se odešli "odreagovat" do svých tříd. Tento týden dostala kázání skoro každá třída.
Podobně to funguje ve všech velkých firmách. Když si vás podá šéf, vystresovaný ještě z většího šéfa, vylejete si žluč na svém podřízeném. Školní hierarchie dokonale odráží uspořádání vnějšího světa. A pak že škola nepřipravuje do života!

Učitelčin miláček

Většina studentů vám na dotaz, čeho si nejvíc na učitelích váží, odpoví, že spravedlnosti. Učitel by měl měřit všem stejným metrem. Ale není vůbec lehké tento základní požadavek dodržovat.
Dokud je pro vás třída jen bezejmenné stádo, je jednoduché být objektivní. Velmi brzy ale zjistíte, že každý student je individualita, ke které chtě nechtě zaujmete nějaký postoj. Správný profesionál by tyto své sympatie/antipatie měl umět dovedně skrývat a rozhodně je nedat nikdy přehnaně najevo. Přesto ale musím s politováním konstatovat, že studenti se pro mě dělí do čtyř skupin, které následně popíši, a že moje hodnocení je vědomě či nevědomě tímto zařazením ovlivňováno.

V každé třídě se najde jeden či dva, které vysloveně nesnáším. Vadí mi většinou už svým vzhledem, pak svými projevy, názory, vlastnostmi. Chce to opravdu velkou dávku sebeovládání, abych se zdržela projevů šikany.

Pak následuje poměrně velká skupina, která je mi vcelku lhostejná. Jsou to většinou průměrní, ničím nezajímaví žáci, kteří na sebe příliš neupozorňují. Vycházíme spolu. Bez emocí se hodnotí dobře.

Další skupinou, i když poněkud menší, je hlouček oblíbenců. Jsou to sympatičtí, chytří žáci, nejlépe se zájmem o můj předmět. Rádi se mnou komunikují a vtipkují na chodbách. I když nejsou třeba nejlépe připraveni, dám jim ze zkoušení lepší známku, než by si zasloužili. Prostě si nemůžu pomoct. Jsou to zlatíčka.

Nakonec zbyde pár výjimečných studentů, kteří vybočují z průměru, ale nezapadají ani mezi oblíbené žáky. Jsou většinou nadprůměrně inteligentní, introvertní, mají problémy v rodině. Nemluví ani se mnou, ani se třídou. Ti mě zajímají nejvíc. Často o nich doma přemýšlím. Snažím se navázat spojení. Známkuji je přísně, ale ve skutečnosti jim patří veškeré mé sympatie. To jsou mí skuteční miláčci.

Pondělní ráno aneb Morning blues

Nesnáším brzké vstávání. Při mé profesi opravdu nevhodné. Patřím mezi ten typ lidí, co mají ráno pomalé rozjezdy. Když zazvoní budík, opravdu jen s velkým sebezapřením vstanu z postele a ještě v polosnu se ploužím do kuchyně a dám vařit vodu na čaj. To je takový můj rituál. Bez velké dávky silného černého čaje totiž nedokážu ani promluvit. Než se čaj uvaří, pokouším se obléci, ale většinou se jen bezmyšlenkovitě potácím bytem s ponožkou v ruce. Trochu mě probere až pohled na hodinky a hektický útěk na tramvaj. Nejhorší jsou taková rána v pondělí po víkendu, kdy jsem si vyspávala klidně až do desíti a budíček v 6:30 se vyskytoval jenom v nočních můrách.

Když mi na začátku školního roku geniální školní počítač, řečený CML, nadělí rozvrh v pondělí od osmi, mám tendenci se jít předem studentům omluvit za tyto pondělní hodiny. Asi bych se měla jít i přiznat vedení školy a zažádat o poloviční plat v této inkriminované době. Moje pondělní ranní vystoupení je totiž povětšinou zápasem ducha se hmotou, nikoliv brilantní řečnický projev, který jinak podávám většinou až po kafi po velké přestávce v deset dopoledne. To je tak čas, kdy se začínám cítit normálně. Ale v osm? Který jiný pracovník musí v osm ráno vysvětlovat Karibskou krizi, mluvnické kategorie sloves nebo lumírovce? Nejhorší je výuka poezie. Nemám sice problém s udržením kázně jako obvykle, zato se mi nedostává slov k vyjádření jednoduché myšlenky, natož k popisu zaumné poezie Vladimíra Holana.
Pondělní hodina ranní je prostě zabitá hodina, ať dělám co dělám. Záchranu od studentů nečekám, jsou na tom úplně stejně jako já. Což je asi jediná útěcha.

Můj tajný ctitel

Před několika dny mi opět poslal anonymní ctitel obdivný mail na školní internetovou adresu. Když mi napsal poprvé, rozbušilo se mi srdce, jako bych se právě zamilovala. Náhle jsem byla opět sedmačkou, které o hodině přišel papírek se vzkazem: VSL. Poté co přešel první nával sebelásky a překonala jsem chuť to začít vykládat všem lidem na chodbě, začala jsem horečnatě uvažovat o tom, kdo je onen neznámý pisatel. Musí to být student (nebo studentka), jen nevím vůbec kdo! Jeho internetová adresa byla nejspíš nově založena pouze za tímto tajnosnubným účelem.

Pak zazvonilo a já musela do hodiny. Co když sedí zrovna v této třídě? Nasadila jsem svůj nejzářivější úsměv a úpěnlivě se po celou dobu snažila svého ctitele nezklamat. Pak zazvonilo, rychle jsem do sebe hodila kafe a vzhůru do jiné třídy. Sedí někde mezi nimi? Opět jsem ze sebe vydala vše, jen aby ctitel nelitoval své pochvaly. Celých 45minut jsem zářila jako reflektor na temné lesní cestě poznání. Pak přišly další hodiny...
Jistě chápete, že se podobné nasazení nedá vydržet dlouho, ale přesto musím svému ctitelovi poděkovat, že kvůli jeho pár řádkám se teď skutečně víc snažím. Možná řeknete, že je to obyčejná touha po popularitě, z čehož mě neustále obviňuje moje šéfka češtinářka, ale musím se ohradit. Od té doby, co mi v květnu odmaturovala moje třída, jsem ztratila většinu své motivace k učení. Někdy se mi stane, že přijdu v pondělí večer domů a mám pocit, že je pátek. Jako by to všechno plahočení ztratilo smysl. Tenhle pocit vyhoření jsem letos zakusila poprvé.

Díky, můj ctiteli, i já tě miluju, díky tobě opět vím, proč to dělám. I kdyby to byl jen jeden člověk z davu, který naslouchá (jak taky říká moje šéfová), pořád stojí za to tam jít a s úsměvem jim oznámit, že Božena Němcová byla úžasná!

Náš Pán Ježíš Kristus

Tohle asi nebude zábavný článek, ale musím na to pořád myslet...
Nedávno byl u nás na škole na besedě prof.Halík (mluvilo se o proměnách náboženství v dnešním světě) a já jsem mu položila otázku, co a jak by se mělo o náboženství učit. Odpověděl mi dost vágně, vůbec mě to neuspokojilo. Prý výchova k toleranci, ukazovat různé tradice a zvyky různých náboženství,bla bla
Máme snad zřídit zoo, do kterého se budou děti chodit dívat na muslima, jak se klaní na koberečku, na žida, jak si vaří šoulet, na pravoslavného, jak líbá ikonu?
Jak jinak chce prof.Halík, který jistě nemá o setkání podobného druhu nouzi, ukazovat dětem lidi různého vyznání? Kde jsou? Vždyť ani o ty obyčejné katolíky tu člověk nezavadí! Mí studenti se rozhodně halasně k víře nehlásí, takže momentálně nevím o nikom z nich! Neměli by tito neznabozi, než si společně vybarvíme mandalu, vědět hlavně něco o křesťanství?
Když v prváku probíráme vznik křešťanství, vysvětluji základní pojmy: dogma, apoštol, evangelium, Kristus... Připadám si při tom podivně. Neměl by to vysvětlovat někdo jiný, někdo povolanější? Když dojdu k základním myšlenkám víry, jsem v rozpacích... Jsem rozechvělá, že se odvažuji mluvit nahlas, já bezvěrec, o takovém mysteriu, které nedokážu dost dobře vysvětlit...
Studenti většinou nereagují vůbec, zapisují si pojmy stejně jako si zapisují chemické vzorce či latinské názvy rostlin. Když se nechám unést vyprávěním Ježíšova života, většinou se mě na konci hodiny s obavami v hlase zeptají, jestli nejsem náhodou věřící... Nejsem! Bože, jak moc bych chtěla být! Ale jenom to, že mluvím celou hodinu o křesťanství mým studentům připadá podezřelé... a připadá jim to asi zbytečné. Přečtou povinně Biblické příběhy a do čtenářského deníku mi napíší: "Moc se mi to nelíbilo, řecký báje sou lepší." A tím věrouka skončila.
Je mi z toho smutno.