Pondělní ráno aneb Morning blues

Nesnáším brzké vstávání. Při mé profesi opravdu nevhodné. Patřím mezi ten typ lidí, co mají ráno pomalé rozjezdy. Když zazvoní budík, opravdu jen s velkým sebezapřením vstanu z postele a ještě v polosnu se ploužím do kuchyně a dám vařit vodu na čaj. To je takový můj rituál. Bez velké dávky silného černého čaje totiž nedokážu ani promluvit. Než se čaj uvaří, pokouším se obléci, ale většinou se jen bezmyšlenkovitě potácím bytem s ponožkou v ruce. Trochu mě probere až pohled na hodinky a hektický útěk na tramvaj. Nejhorší jsou taková rána v pondělí po víkendu, kdy jsem si vyspávala klidně až do desíti a budíček v 6:30 se vyskytoval jenom v nočních můrách.

Když mi na začátku školního roku geniální školní počítač, řečený CML, nadělí rozvrh v pondělí od osmi, mám tendenci se jít předem studentům omluvit za tyto pondělní hodiny. Asi bych se měla jít i přiznat vedení školy a zažádat o poloviční plat v této inkriminované době. Moje pondělní ranní vystoupení je totiž povětšinou zápasem ducha se hmotou, nikoliv brilantní řečnický projev, který jinak podávám většinou až po kafi po velké přestávce v deset dopoledne. To je tak čas, kdy se začínám cítit normálně. Ale v osm? Který jiný pracovník musí v osm ráno vysvětlovat Karibskou krizi, mluvnické kategorie sloves nebo lumírovce? Nejhorší je výuka poezie. Nemám sice problém s udržením kázně jako obvykle, zato se mi nedostává slov k vyjádření jednoduché myšlenky, natož k popisu zaumné poezie Vladimíra Holana.
Pondělní hodina ranní je prostě zabitá hodina, ať dělám co dělám. Záchranu od studentů nečekám, jsou na tom úplně stejně jako já. Což je asi jediná útěcha.