Škola mě naprosto fascinuje. Je to svět sám pro sebe. Takový mikrosvět zatavený do skleněné koule. Cítím se v něm bezpečně navzdory tomu, že občas někdo tou koulí zamává a uvnitř se strhne sněhová bouře. Je to svět, který má svá určená pravidla, předem rozdané role, vytyčenou trasu, kudy musí figurky proskákat... Zdálo by se, že je to nuda. Ale není. Pokaždé je to jiné. Pokaždá je tahle hra jiná díky lidem, kteří jsou neopakovatelní....
Na škole mě nejvíc baví poznávat svoje studenty. Pomalu odkrývat, kdo jaký je. Někdy se to moc nedaří, někdy se ani za ty čtyři roky nedozvím, koho to mám vlastně před sebou. Většinou ale ke konci vím, co od koho očekávat, jak kdo reaguje, kdo je mi blízký svým myšlením a vnímáním světa, kdo mě naopak odpuzuje svými vlastnostmi a hodnotami. Jsou to ale pravdivé obrazy? Nejásám marně nad jednou odkrytou šlupičkou? Kolik ještě neodkrytých vrstev v sobě ten člověk skrývá? To se nikdy nedozvím, protože moje schopnost poznání je jen velmi omezená. A navíc školní prostředí je samo o sobě dost nevlídné vůči mým bádáním....
Chtěla bych psát o svých studentech, o různých příhodách, ale i o otázkách, které si kladu a na které nenacházím odpovědi, chtěla bych popsat ten akvarijní svět školy a odhalit všechna tajemství, která se skrývají pod oblými oblázky...
Asi už chápete, že jsem češtinářka:)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat