úterý 8. září 2009

O optimismu

Dnes byl nádherný den. Blankytná ranní obloha slibovala jeden z těch krásných slunečných dnů babího léta a já si to šinula do školy. První znamení, že mě čeká šťastný den, přišlo hned v tramvaji, podařilo se mi urvat místo k sezení! Poprvé od začátku září. Jaké blaho! Ve škole mne čekal slastný rozvrh - pouhé dvě hodiny ve čtvrtých ročnících. A téma? Poezie! Čtvrťáci, zkamenělí hrůzou z reálné maturitní hrozby, si poslušně zapisovali do sešitu a já se mohla plně věnovat výkladu. Položila jsem se do toho... Následoval rozbor básní. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu. Bezradnost mnohých studentů nad Skácelovými texty mě nedokázala rozhodit. Měla jsem "svůj den" a pocity, které ve mně Skácelovy básně vyvolávaly, byly mnohem silnější, než vědomí toho, že je prožívám ve třídě nejspíš sama... Uprostřed rozborů náhle zazvonilo, nechala jsem se unést, třída si s ulehčením vydechla a já odkráčela s hlavou v oblacích.
Později během dne mě teprve napadlo, jestli nejsem blázen. Proč jim to cpu? Vždyť tomu vůbec nerozumějí! Jenže narozdíl od matiky, kde to každý druhý beze studu přizná, u poezie všichni vyjádří svůj odpor nějakým citoslovcem a vůbec je nenapadne, že by se měli stydět za to, že nic nechápou. Nikdo si nesjedná doučování z poezie! A přitom poezie je jeden z nejnáročnějších druhů umění a její prožívání jen dokazuje, že jste sečtělý, inteligentní člověk. Alespoň to si myslím já. Ostatní lidé nejspíš za projev inteligence považují ovládání iPhonu, ale já trvám na svém.
Navzdory nepochopení jsem odhodlána šířit evangelium poezie dál. V dalších třídách, v dalších ročnících, nic mě nezastaví. Proč jsem ještě nepropadla rezignaci? Protože to, co je v poezii ukryto, má sílu atomové energie. Jenom ještě naše fyziky nenapadlo tuhle sílu využít.

neděle 30. srpna 2009

Nové posily

Tak nám končí Velké prázdniny a začíná škola. Se staršími kolegyněmi jsem si už ve sborovně popřála "štastný nový rok" a zachvátilo mě staré dobré známé rozechvění z toho, co přijde. Tak za prvé přišly do školy nové posily. Ředitel je představil na velké srpnové poradě. Obnova sboru je asi ta nejnapínavější věc, která se na konci srpna odehrává. Reparáty jsou naopak dost nudné, ale pouze z pohledu učitele, že. Tak tedy nové posily se skládají ze tří mladých holek. Ihned jsem provedla zběžné hodnocení. Učitelé se navzájem posuzuní při prvním setkání stejně jako ostatní lidé, totiž podle vzhledu, gest a hlasu, výsledek hodnocení je ovšem trochu jiný. Učitelé si toho nového okamžitě zařazují do dvou kategorií: “Budoucí oběť žáků”, nebo "Ten si dokáže zjednat pořádek". Na první pohled se hodnotí, zda zjev je natolik autoritativní, že vyvolá při příchodu do třídy respekt, či nikoliv. Samozřejmě existují výjimky, drobné ženy, které si zjednávají respekt jinak než hřmotným hlasem a děsivou postavou, ale to jsou bohužel jenom výjimky. Ve škole to většinou funguje jako v přírodě, čím větší gorila, tím větší pořádek v tlupě. Mé drahé nové kolegyně v mém testu dopadly následovně. První, s kým jsem se seznámila ještě před poradou, byla angličtinářka. Drobná postava, nevýrazný hlas, oči i vlasy neurčité barvy... no nazdar, kategorie č.1. Pak přišla na řadu nová němčinářka, drobná postava, nicméně živá gesta, rychlé reakce, tvář s výrazem. Tak tady jsem zaváhala a řekla si, že se nechám překvapit. Těsně před začátkem porady jsem si potřásla rukou s novou tělocvikářkou. Její medvědí sevření, zvučný hlas a gesta vítězného atleta mě nenechalo na pochybách, že patří do 2.kategorie. Obdivně jsem během porady hleděla na její opálené bicepsy a snila o tom, že kdybych měla takové ruce a sevřela v nich útlou knížečku Květů zla a tím jejím hlasem začala recitovat Zdechlinu, ve třídě by nešpitnul ani hlásek...
No, mám ještě co vylepšovat...

úterý 7. října 2008

Seznamovací výlet

V polovině září jsem se svojí třídou vyrazila na třídenní seznamovací výlet. V malebné krajině jižních Čech se nachází areál budov, kde se naši svěřenci oddávají sportovním i psychologickým hrám za účelem utužení kolektivu a vzájemného poznávání. Studenti tyto nucené hrátky kupodivu milují a všechny ročníky odjíždějí na tyto výlety s velkým očekáváním a nadšením.

Myslím si, že to je báječný nápad, některým dětem skutečně pomůže toto neškolní prostředí prolomit bariéry, překonat stud a posunout svůj objekt zájmu dále než na souseda v lavici. Samozřejmě se najdou vždy výjimky, které těmito pobyty trpí, ale tak to prostě ve stádečku chodí, že ne všechny ovečky jsou stejné.

Nejvíc ale asi trpí učitelé, kteří musejí vymýšlet seznamovací hry, riskovat ránu do hlavy míčem při volejbale (jednu jsem dostala a chvíli neslyšela), pobíhat po lese a připravovat bojovku a pak se ještě po vyčerpávajícím dni potácet v noci po chodbách a snažit se zabránit nedovolenému sbližování obou pohlaví.

Vynaložené úsilí učitelů stojí za to. Během tří dnů zkušený pedagog odhalí, jakou třídu si to s sebou přivezl. Problémoví studenti se poperou hned první večer. Při společných úkolech se prosadí budoucí vůdčí osobnosti třídy. V případě lichého počtu žáků zbyde sama na pokoji budoucí oběť šikany. V posteli u kluků najdete v jistých věcech zkušenější dívky. Stačí se dívat a brzy pochopíte, co vás asi v následujících letech s touto třídou čeká. Moje nová třída na mě udělala dobrý dojem. Vlastně mi bylo sympatické i to, jak jsem je musela po večerce honit po pokojích. Jejich živý zájem o vzájemné seznamování mě přesvědčil o tom, že to budou zvídaví studenti. A co víc bych si mohla přát?

pondělí 1. září 2008

První den

V noci se mi zdály nepříjemné, tíživé sny. Zazvonění budíku mě vysvobodilo a můj toužebně očekávaný den mohl začít. Po dlouhé době jsem zase vstala tak nezvykle brzo a všechno mi připadalo divné a cizí. Nezvyklý chlad, bledé světlo, snídaně v šílenou dobu. Teprve 15minutové zpoždění tramvaje mě ujistilo, že všechno jede ve starých kolejích. I ta nová tramvaj. První den nového školního roku je tady!

Jako čerstvá třídní prváků jsem se skutečně měla nač těšit, i čeho se obávat. Ostatní třídní jen přijeli přepočítat své ovečky. Některé černé jim po srpnových nezdařených reparátech ubyly. Jiné se přistěhovaly. Další zas vzkázaly, že se ještě nevrátily z Chorvatska. Ale všichni věděli, na čem jsou.

Já jsem nakráčela do třídy plné neznámých tváří. Tak s nimi se teď budu vídat každý den po čtyři roky. Koho mi asi osud nadělil? Stejně tak přemýšleli i oni. Ve svém úvodním 40minutovém monologu, chrleném s kadencí kulometu, jsem je nenechala na pochybách, že se se mnou nebudou nudit. Jestli je ovšem něco naučím, není vůbec jistá věc. Zatím se mi je podařilo rozesmát.

První den považuji za úspěšný.

pátek 11. července 2008

Ronia na prázdninách

Konečně ta vytoužená chvíle, na kterou se těším zhruba od dubna, přišla. Zazvonil zvonec a školy je na dva měsíce konec. Vždy se těším, jak hodím všechny starosti za hlavu a budu dělat, co se mi zachce. Lidé v mém okolí, kteří mají jiné povolání, začínají blednout závistí a přes zaťaté zuby cedí nadávky. Jenže žádný vytoužený ráj mě nečeká.
Prvně si zkontroluju stav svého konta a rozloučím se s představou drahé dovolené v zahraničí. České luhy a háje budou muset stačit. Pak si sbalím pár věcí do baťohu a odjedu na chatu. I tady se dá přece hezky relaxovat.

Ne! Už první večer, když usínám, zaběhnou se mi myšlenky na svou obvyklou trasu: ...takže příští rok budu mít 2.B na dějepis, to abych si to trochu oprášila... a proboha, co udělám s tím seminářem? To se musí celé překopat... hlavně ať dostanu nějakou hodnou třídu... jinak se asi zblázním...
No. A jsem zase v tom. Škola nekončí. Škola trvá. Ať dělám přes den co chci, večer se mi opět vloudí do hlavy. A výčitky z toho, že se nepřipravuji, nečtu další odbornou literaturu nebo že nevymýšlím další alternativní metody výuky mě štvou celé prázdniny jako Erýnie, bohyně pomsty. To není žádný relax! To je peklo...
V polovině srpna se už nezřízeně těším na začátek školního roku. Muka skončí, rozjede se rutina, na žádnou alternativu už nebudu mít ani čas myslet, natož se jí trápit. Požehnané První září, kdy učitelé jsou vykoupeni ze žaláře léta!

úterý 17. června 2008

Maturita obezita

O maturitách by se jistě dalo psát dlouho, je to nervydrásající záležitost. Učitelé ji prožívají o nic méně vzrušeně než studenti. Nejde jim sice o "budoucnost", ale řekněme o "profesní čest". Když studenti ve vašem předmětu opakovaně předvádějí naprostou absenci vědomostí či plácají všeobecně rozpoznatelné nesmysly, tak vaši kolegové kroutí hlavami a věnují vám nejeden povýšený pohled, popřípadě dobře mířenou pomluvu za vašimi zády. To vše se dá ale ještě svést na neschopnost studentů a mávnout nad tím rukou.

Horší šarvátky nastávají kolem známkování u maturit. V houstnoucí atmosféře "rozhodujícího okamžiku studentova života" propukají dušené vášně, nenávisti a soupeření v plné síle. Že je to občas ke škodě nic netušícího studenta, je asi jasné. Někteří odcházejí s výrazně lepšími známkami, než by si zasloužili, někteří (bohužel) s horšími... Nikdy nevíte, jestli se porada zkoušející komise místo unylého přikyvování nezvrhne v zuřivé proslovy, hlasování a radikální rozhodnutí.

O tom rozhoduje několik faktorů. Kromě osobních sympatií a antipatií mezi profesory to jsou faktory, které by asi někomu připadaly směšné, ale u letošních maturit jsem si uvědomila, jak jsou mocné!
Především občerstvení pro zkoušející. Letos byl bufet pro učitele obvzlášť štědrý! Každou volnou chvíli jsem se nacpávala chlebíčky, dortíky, babiččinou bábovkou, špenátovou roládou apod. Po dvoutýdenních maturitách jsem s hrůzou zjistila, že se nevejdu do kalhot. Naštěstí začala vedra a já mohla nosit volné šaty. Kromě nadváhy ale tyto hody měly za následek moji větší psychickou vyrovnanost, klid a snad i spravedlnost při známkování. Já se vám na ty maturity i těšila! Co nového se v bufetu objeví! Dodnes mě mrzí, že jsem neochutnala ty jahodové dortíky. Snad budou příští rok... No, prostě zvýšený přísun cukrů a tuků mě dokonale uzemnil a zabránil ukvapeným závěrům. Jak přízemní.

Odcházení

Když jsem před několika lety začínala učit, bylo na škole jen velmi málo mladých učitelů. Postupně se situace zlepšovala. Minulý rok jsme spolu začali chodit po práci na pivo. Letos se ale všechno změnilo. Přece jen stejný věk někdy k přatelství nestačí. Navíc spousta mladých učitelů hodlá školu na konci roku opustit a já se opět ocitnu sama "mezi fosiliemi".
Včera jsem shodou náhod na chodbách nepotkala žádného mladého učitele. Tak takové to bude celý příští rok! Bylo mi smutno.

Proč všichni odcházejí? Každý má jiné důvody. Těhotenství se dá u mladé učitelky předpokládat. Lepší práce jinde také. To jsou "omluvitelné" důvody.

Štve mě ale to, že někteří odcházejí i kvůli neshodám s kolegyněmi, které už přerostly v "nepřekonatelný odpor" a rozvod je tudíž nutný... Já mám to štěstí, že kolegyně v mém oboru jsou všechny normální a dá se s nimi na všem v klidu domluvit. To se bohužel o všech kantorech ve sboru říci nedá. Navíc naše vedení zrovna neoplývá schopnostmi v oboru personalistiky, takže se nedá očekávat ani nějaká náprava pošramocených vztahů shora. Jen tak mimochodem. Když jsme předloni napsali v nějakém dotazníku, že nám vadí, že vedení s námi málo komunikuje, reagoval na to ředitel tak, že nechal do kabinetů nainstalovat počítače, aby jejich rozkazy byly snáze dostupné. Vůbec mu nedošlo, že nám chybí OSOBNÍ komunikace, alespoň pocit, že se o vás tam nahoře ví, že vám někdo naslouchá, popřípadě se vás ve sporu s kolegou zastane (pokud máte pravdu).

Poslední důvod, kvůli kterému mladí učitelé odcházejí, je ten nejsmutnější. Zjistí, že je to nebaví. Studenti se promění v hajzly a smrady, co vám otravují život. V takovém případě je odejít ze školy nezbytné. Najdou se ale i takoví zbabělci, co ve školství zůstanou, protože se bojí začít jinde. Pokud se někdy dostanu do takového stadia nenávisti, doufám, že najdu odvahu odejít i já.