Marná lásky snaha

Už jenom dva a půl měsíce dělí letošní maturanty od Posledního zvonění. Pro mne - jako matku třídní - je to ta nejbolestivější doba. Za ty čtyři roky jsem si vytvořila ke své třídě silný vztah. Někdo je vám sympatický už od první vteřiny a takoví lidé vám zlomí srdce už mnohem dřív, než když odcházejí. Na konci čtvrťáku si uvědomíte, že vám kupodivu budou scházet i ti, ke kterým jste si hledali cestu jen obtížně.

Naučila jsem se milovat i ty, které jsem zpočátku nenáviděla, protože když někoho blíže poznáte, dokážete mu i spoustu věcí odpustit. Samozřejmě se najde pár výjimek, které přes vaši úpornou snahu o všeobjímající lásku odolávají, ale to jsou většinou takoví idioti, že by je neměl rád ani František z Assissi. Nicméně i ti patří do mého stádečka, které už čtyři roky přepočítávám, a každou zbloudilou ovečku hledám.

S blížícím se koncem si svoji lásku více uvědomuji. Dokonce jsem se i přistihla, že ve své třídě mluvím jiným hlasem. Nasazuji hlubší, mazlivější tón, jako kdyby každá hodina v mé třídě byla milostná schůzka. Všechny problémy řeším bez konfliktů, nebo je rovnou zametu pod koberec. Naštěstí mé proměny ve vlídnou stařenku nikdo nezneužívá, protože jsou všichni vyděšení z maturity a mají pocit (řekla bych falešný), že mě právě teď děsně potřebují a chovají se ke mně mile. Zanedlouho náš (jednostranný) milenecký poměr vyvrcholí maturitním plesem a pak už budu moci jen bezmocně sledovat ubíhající dny, které mě dělí od chvíle, kdy je vypustím definitivně do světa. Je těžké se ubránit slzám. Svoji první třídu jsem obrečela. Obávám se, že to u té druhé nebude jinak.

Ze života Novicky

Já jsem tou novou učitelkou vážně posedlá! Pořád čekám, až mě to přejde, a pořád nic. Fascinuje mě každý den. Připadám si jako dítě, které dostalo pod stromeček akvárko, a teď nedokáže dělat nic jiného než hypnotizovaně pozorovat rejdění rybiček. Žijeme spolu v jednom kabinetu, mám ji stále před očima, od rána do večera, takže tomu prostě nelze uniknout.
No, posuďte sami!
První, čím vás upoutá, je její zjev. Jsem z ní paf. V tom jsem na tom stejně jako všichni kluci, které učí a kteří slintají na kliku našeho kabinetu. Novicka působí totiž velmi, velmi feminně. Blond vlasy, oči mrkací panny, rozvlněné křivky. Navíc se stále obléká do holčičích barev, třpytících se triček a podobně. Již zdálky slyším klapání jejích Popelčiných pantoflíčků. Když zrovna není v kabinetu, máte pocit, že odešla panenka Barbie a zanechala na stole veškerou svoji výbavičku. Její stůl překypuje různými věcmi, nejvíce červenými deskami, růžovými zvýrazňovači a lepítky ve tvaru srdce. Dále mne fascinuje svoji touhou být dobrou učitelkou, ale o tom jsem již psala dříve. Nicméně je prostě výjimečné slyšet toto přání nahlas formulované od kohokoliv ve školství.
Pro ty, co stále nechápou, čím je pro mne novicka tak fascinující, musím připomenout smutnou pravdu. Již několik let jsem obklopena stárnoucím sborem učitelek v přechodu či po, jejichž zjev již notně ztratil na kráse, jejichž stoly jsou prázdné či pečlivě srovnané a jejichž nadšení pro učitelství vyhaslo jako prázdná kamna. Tak teď snad již chápete, proč je má nová kolegyně tak neuvěřitelná. Připadám si jako ve snu. Jen doufám, že se to pro Novicku nezmění v noční můru.

Novicka

Někdy mi připadá, že místo kde pracuji, je klášterní škola. Vzhledem k naprosté většině žen v pedagogickém sboru si připadám jako jedna z jeptišek, které provozují správně katolický vzdělávací ústav. Pár mužských příslušníků sboru se dá pokládat za zahradníky a ředitel, vyskytující se na chodbě pouze výjimečně, je páter, který dbá o naše jeptiščí duše. Zástupkyně ředitele je málo oblíbená matka představená. Těžké knihy klasiků, které češtinářka vleče do hodiny, se dají při troše fantazie považovat za misály a školní jídelna za refektář, kde předčítání z Bible u zamlklého učitelského stolu zaniká v hřmotu příborů a rozjařených studentů. Být učitelkou je prostě řehole. Každá z nás přistupuje ke svému poslání trochu jinak. Některá skončila v klášteře po svém předchozím divokém životě a vykupuje se tak ze svých hříchů. Takové ženy oceňují na svém povolání jistotu a řád, mají pocit, že konečně dělají něco smysluplného. Další z žen se staly jeptiškami z jisté životní bezradnosti, neschopnosti vrhnout se do nejistého světa za zdmi kláštera. Bývají to tiché ženy, jejichž hábity se neslyšně vlní chodbami. Většina sester se však jeptiškami staly z horoucí víry v Ježíše Krista a jejich odhodlání je stále na jejich (více či méně) fanatickém pohledu vidět. Nedávno jsme měly před třídními schůzkami zasedání kapituly a během sborového růžence jsem si to znovu uvědomila. Víra v nás stále žije a je silná! Nedovolíme Satanovi vstoupit do duší našich nevinných svěřenců! Chvála Bohu na výsostech.

Nejdojemnější za všech jsou ovšem novicky. Jejich panenskost a zapálenost pro svatou věc mě dojímá. Hned v prvních dnech se na nich pozná, jestli po skončení noviciátu zůstanou v řádu, nebo odejdou. Už od září pozoruji jednu takovou. Její víra je pevná jako skála. Ostatní sestry si toho již také všimly a chválí ji. Naši studenti ji dnes a denně vystavují tvrdým zkouškám, ona však bojuje. Jen občas si odběhne do kaple poplakat a postěžovat Panence Marii.

Kéž Bůh i nadále provází její kroky!

Úča ve středním věku

Naposledy jsem na svůj blog psala před dvěma lety. A taky jsem ho tehdy naposledy četla. Nevím, co mě to dneska popadlo, asi že jsem byla pár dní doma nemocná a nudila se, ale vyštrachala jsem ze své paměti vstupní heslo a znovu si všechno přečetla. Dostala jsem chuť v něm pokračovat...

Škola je stále stejná, stále stejně nehybná hladina temného močálu, kterou nečekaně rozvíří probublávající vášně. To, co se za ty dva roky změnilo, jsem já. Už učím svůj desátý rok. Nechápu, že to tak rychle uběhlo. Připadám si v jádru stále stejná, ale napovrchu jsem se změnila. Získala jsem větší nadhled. Klid. Jen tak mě něco nevytočí. Naučila jsem se zacházet líp se stresem, zachovávám chladnou hlavu ve vypjatých situacích. Možná to někomu může připadat jako otupělost. Asi ano. Ale bez té jisté otupělosti by se to nedalo přežít. Být citlivý znamená ve škole být zraňován. Možná to je cesta k rezignaci, k vyhoření. Ale dokud ten plamen plápolá někde uvnitř, není ještě nic ztraceno.

To, jak jsem se změnila, jsem si uvědomila na začátku školního roku, kdy do mého kabinetu přibyla nová učitelka. Začátečnice plná elánu, ideálů a sladkých iluzí, z nichž některé jí měly zhořknout hned v následujících dnech. Připadala mi až komická v tom jejím zápalu pro věc. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ale byla kdysi stejná. Že se posmívám svému dávnému obrazu.
Asi se musím smířit s tím, že to je přirozený chod věcí. Že lidé stárnou, věci se opotřebovávají, plamen zhasne. "Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou," rezignovaně šeptá Hlaváček. Ale pozor! Nepleťte si můj postoj s rezignací. Spíš jenom přichází to, co moji vrstevníci ještě nechtějí slyšet: Střední věk. Brrr. Sbohem, stříbrný větře! Pokud tomu nechcete věřit, tak mě o tom definitivně přesvědčilo děsivé zjištění, že poslouchám stejnou kapelu jako tatínek jedné maturantky. :)

Slohová práce blondýny z 2.ročníku: Podzimní procházka

Byl podzimní slunečný den. Malé mráčky se rýsovaly na obloze jako bílé beránky, ale nedokázaly zastínit polední slunce, které vrhalo na cestu oslnivé paprsky. Kolem vonělo jehličí a houby, jen občas zafoukal letmý větřík. Stromy vypadaly trochu oslabeně, ale stále měly svou vážnost a krásu. Mezi nimi se klikatil malý potůček. Voda byla čistě průhledná, navíc krásně zněla a lahodila naším uším. Každý pohled do ní úplně odzbrojil. Plavalo zde množství rybiček a skákaly žabky, které si očividně užívaly stále ještě teplého počasí. V mírné dálce se tyčila drobná studánka, která zde sloužila k opojení procházejících, porostlá zeleně zbarveným mechem a kapradím.
Při každém dalším kroku bylo slyšet praskání větviček, odpadlých už před měsíci ze stromů, také ale naprostý klid, tolik podobný takovým místům. Kameny, malé, velké, čouhaly z tmavé zeminy a pobízely k usednutí k nim. Ze stromů nade mnou se snášelo listí. Lístky stromů, které měly podzimní zbarvení už takřka za sebou, se líně snášely k zemi a pokrývaly přírodu. Za studánkou stojící krmelec pro zvěř těchto lesů byl v obležení ptáků. Sbíraly drobečky, které našli kolem a mezi krmením.
Znovu zavál vánek a přinesl tu příjemnou vůni. Byla to vůně čerstvého sena, které pravděpodobně myslivci dali do krmelce. Přes veškerou tichost se začal vznášet neklid ve vzduchu. Nad nejvyššími vrcholky stromů se začal ukazovat načernalý mrak, který nevěstil nic dobrého. Vzduch začal být studenější, ale stále víc osvěžující. Cítila jsem kapky na tváři, která pod chladnou vodou pulzovala. V zemině se vláčely potůčky vody a čechraly ji. Pulzování ustávalo a čerstvý vzduch vlál kolem. Bylo po dešti a za prchajícími mraky se opět objevilo slunce, zase krásně hřející a oslňující, jako když jsme na tohle krásné místo vstupovali.

O optimismu

Dnes byl nádherný den. Blankytná ranní obloha slibovala jeden z těch krásných slunečných dnů babího léta a já si to šinula do školy. První znamení, že mě čeká šťastný den, přišlo hned v tramvaji, podařilo se mi urvat místo k sezení! Poprvé od začátku září. Jaké blaho! Ve škole mne čekal slastný rozvrh - pouhé dvě hodiny ve čtvrtých ročnících. A téma? Poezie! Čtvrťáci, zkamenělí hrůzou z reálné maturitní hrozby, si poslušně zapisovali do sešitu a já se mohla plně věnovat výkladu. Položila jsem se do toho... Následoval rozbor básní. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu. Bezradnost mnohých studentů nad Skácelovými texty mě nedokázala rozhodit. Měla jsem "svůj den" a pocity, které ve mně Skácelovy básně vyvolávaly, byly mnohem silnější, než vědomí toho, že je prožívám ve třídě nejspíš sama... Uprostřed rozborů náhle zazvonilo, nechala jsem se unést, třída si s ulehčením vydechla a já odkráčela s hlavou v oblacích.
Později během dne mě teprve napadlo, jestli nejsem blázen. Proč jim to cpu? Vždyť tomu vůbec nerozumějí! Jenže narozdíl od matiky, kde to každý druhý beze studu přizná, u poezie všichni vyjádří svůj odpor nějakým citoslovcem a vůbec je nenapadne, že by se měli stydět za to, že nic nechápou. Nikdo si nesjedná doučování z poezie! A přitom poezie je jeden z nejnáročnějších druhů umění a její prožívání jen dokazuje, že jste sečtělý, inteligentní člověk. Alespoň to si myslím já. Ostatní lidé nejspíš za projev inteligence považují ovládání iPhonu, ale já trvám na svém.
Navzdory nepochopení jsem odhodlána šířit evangelium poezie dál. V dalších třídách, v dalších ročnících, nic mě nezastaví. Proč jsem ještě nepropadla rezignaci? Protože to, co je v poezii ukryto, má sílu atomové energie. Jenom ještě naše fyziky nenapadlo tuhle sílu využít.

Nové posily

Tak nám končí Velké prázdniny a začíná škola. Se staršími kolegyněmi jsem si už ve sborovně popřála "štastný nový rok" a zachvátilo mě staré dobré známé rozechvění z toho, co přijde. Tak za prvé přišly do školy nové posily. Ředitel je představil na velké srpnové poradě. Obnova sboru je asi ta nejnapínavější věc, která se na konci srpna odehrává. Reparáty jsou naopak dost nudné, ale pouze z pohledu učitele, že. Tak tedy nové posily se skládají ze tří mladých holek. Ihned jsem provedla zběžné hodnocení. Učitelé se navzájem posuzuní při prvním setkání stejně jako ostatní lidé, totiž podle vzhledu, gest a hlasu, výsledek hodnocení je ovšem trochu jiný. Učitelé si toho nového okamžitě zařazují do dvou kategorií: “Budoucí oběť žáků”, nebo "Ten si dokáže zjednat pořádek". Na první pohled se hodnotí, zda zjev je natolik autoritativní, že vyvolá při příchodu do třídy respekt, či nikoliv. Samozřejmě existují výjimky, drobné ženy, které si zjednávají respekt jinak než hřmotným hlasem a děsivou postavou, ale to jsou bohužel jenom výjimky. Ve škole to většinou funguje jako v přírodě, čím větší gorila, tím větší pořádek v tlupě. Mé drahé nové kolegyně v mém testu dopadly následovně. První, s kým jsem se seznámila ještě před poradou, byla angličtinářka. Drobná postava, nevýrazný hlas, oči i vlasy neurčité barvy... no nazdar, kategorie č.1. Pak přišla na řadu nová němčinářka, drobná postava, nicméně živá gesta, rychlé reakce, tvář s výrazem. Tak tady jsem zaváhala a řekla si, že se nechám překvapit. Těsně před začátkem porady jsem si potřásla rukou s novou tělocvikářkou. Její medvědí sevření, zvučný hlas a gesta vítězného atleta mě nenechalo na pochybách, že patří do 2.kategorie. Obdivně jsem během porady hleděla na její opálené bicepsy a snila o tom, že kdybych měla takové ruce a sevřela v nich útlou knížečku Květů zla a tím jejím hlasem začala recitovat Zdechlinu, ve třídě by nešpitnul ani hlásek...
No, mám ještě co vylepšovat...